Jan Zeno Dus
blog

www.janzenodus.cz

rubrika č. i, stať č. 3

A. Tondi 1952-1963

s_3.a.b.c.

Stať č. 3

Alighiero Tondi v letech 1952 až 1963

a. Problém „J. L. Hromádka“

bude nyní tématem hned několika statí. Ale předtím upozorním (pro srovnání) na pohnutý život Alighiera Tondiho.

Mnoho měl italský katolík Tondi společného s českým protestantem Hromádkou. Nicméně, rozdíly mezi oběma jsou ještě závažnější. Mohly by nám pomoci při mapování „problému JLH“. Tím také k pochopení Hromádkovy osobní (bez nadsázky:) tragédie.

b. Dočasně odpadlý římskokatolický teolog Alighiero Tondi

Navazuji na obě předchozí statě (č. 1 a č. 2), v kterých jsem upozornil, že Hromádka nejpozději v r. 1920 odpadl od křesťanské víry k fanatické víře komunistické. O třicet let později zopakoval jeho omyl italský římskokatolický intelektuál.

Alighiero Tondi (1908-1984) pocházel z liberální protiklerikální rodiny. Jako mladík se přiklonil ke katolické církvi. V r. 1936 vstoupil do jezuitského řádu. S dějinami římskokatolické církve se seznámil tak důkladně, že se vypracoval v úspěšného docenta filosofie a teologie na papežské Gregoriánské univerzitě.

Ale jak pronikal do dějin své církve, a jezuitského řádu, začal pochybovat o základech katolické víry. Několik let tajil své pochybnosti, až se mu přihodilo velké neštěstí. On, který se v mládí rozhodl pro katolickou víru (v jejím celku), vyřešil svou vnitřní krizi tím, že svou nesnadně osvojenou náboženskou víru zase zavrhl a nahradil ji marxleninismem (ovšem také v jeho celku). Několik měsíců se tajně scházel s komunisty, až si dojednal (v r. 1952) tajnou rozmluvu s šéfem italské KS Palmirem Togliattim. Krátce na to nechal zveřejnit, že vstoupil do komunistické strany. Jako dříve horlil pro církev (úspěšný aktivista Katolické akce), nyní agitoval pro KS. Psal protikatolické pamflety. V letech 1957-1962 komunisticky působil ve Východním Berlíně na Humboldtově univerzitě. Tam napsal a publikoval útočné protikatolické knihy Vatikan und Neofaschismus (1959) a Die Jesuiten (1961). Byly přeloženy do mnoha jazyků. (Na českém překladu a vydání se podíleli dva pracovníci Hromádkovy KMK.)

Tondi se přimkl k marxleninismu těsně před jeho hlubokým propadem. Do italské KS vstoupil rok před Stalinovou smrtí. Do NDR přesídlil rok poté, co Chruščov šokoval světovou veřejnost upozorněním na některé z obrovských Stalinových zločinů. Další závažná svědectví toho, že sovětský režim nezaostal v zločinnosti za Hitlerovou Třetí říší, měla následovat.

Pobyt ve Východním Berlíně bezpochyby urychlil Tondiho vystřízlivění z marxleninismu. Snadněji z tohoto města, než odněkud z Itálie, mohl sledovat, jak se zevnitř hroutí usilovná snaha komunistických režimů o dosažení cílů, stanovených Marxovým utopickým programem: jednak v sousedním Polsku a Československu, ale především v samotné NDR. Na přelomu padesátých a šedesátých let šlo už jen o to, aby se oddálilo zhroucení politického a společenského systému, vybudovaného na chybných základech. Když v r. 1962 zahájil papež Roncalli jednání přelomového Druhého vatikánského koncilu, věděl už Tondi, že před deseti lety lehkovážně uvěřil falešným mesiášům, a začal hledat cestu zpět do církve. Návrat nemohl být než obtížný a bolestný.

V r. 1963 přesídlil Tondi zpět do Itálie s manželkou. Ještě před přestěhováním do NDR se v r. 1957 oženil s italskou intelektuálkou a političkou, s kterou ho až do její smrti pojila společná víra: nejdřív komunistická, ale nakonec římskokatolická. Tondi se do církve vrátil, jeho manželka do ní vstoupila. Už v r. 1963 povolil papež manželům uzavřít církevní sňatek. Po manželčině smrti v r. 1978 se Tondi vrátil ke kněžství a neveřejně sloužil mše. Knihu o svém nesnadném životě nestačil dopsat před svou smrtí v r. 1984.

c. Všechny tři Tondiho konverze byly poctivé

Tondi byl od mládí horlivý hledač pravdy. Při hledání správné životní orientace a spolehlivého, pevného světového názoru třikrát přešel od zdi ke zdi. Nejdřív od rodinné protiklerikální tradice k členství v katolické církvi a v jezuitském řádu. Potom od jezuitů ke komunistům. A nakonec od komunistů zpět do církve a ke kněžství.

Tondimu se protivila polovičatost. Tomu, co poznal jako pravdu (přesněji: o čem uvěřil, že je to pravdivé), chtěl pokaždé sloužit plně. Dvakrát se zklamal. Až při třetím pokusu (který ale byl návratem) snad konečně dospěl k vnitřnímu pokoji. Ale křivdili bychom mu, kdybychom v něm viděli přelétavého fanatika. Dlouho kolísal mezi fanatismem a kritičností, ale kritičnost u něho nakonec převážila.

Tondi nikdy nebyl skutečným fanatikem, nenapravitelným, nevyléčitelným. Skutečný fanatik zbloudí tak dokonale, že svůj základní převzatý blud vůbec není schopen konfrontovat s kriticky nazíranými fakty. Jak plyne čas, v bludu se dál utvrzuje, takže v něm bezmocně umírá. Ale zatímco Hromádka skončil takto tragicky, Tondi poté, co se stal marxistou, schopnost kritického tázání neztratil, a díky tomu se z marxismu uzdravil.

Že si Tondiho idealizuji? Ačkoli o něm vím jenom to, co nabízí jednak Wikipedie, jednak dvě jeho do češtiny přeložené knihy? Je škoda, že z pozůstalosti tvrdošíjného hledače pravdy ještě nebyly vydány koncepty vlastního životopisu. Jistě by nám o Tondiho charakteru řekly mnoho důležitého.

Tondi těžce pochybil tím, že se v r. 1952 přimkl ke komunistům. Nicméně, pochybnosti o katolické církvi, které jeho vstupu do komunistické strany předcházely, některé byly legitimní a závažné. Ale o tom později, v rubrice ii. Nyní (už v další stati, č. 4) se od Tondiho vrátíme k Hromádkovi.

(někdy v r. 2010, doplněno 18. 3. 2019)