Jan Zeno Dus
blog

www.janzenodus.cz rubrika i - Úpadek evangelíků a protestantů Nemorální J. L. Hromádka, tragicky zbloudilá ČCE


Nemorální J. L. Hromádka, tragicky zbloudilá ČCE

a. Dvě tabu, s kterými by ČCE už měla skoncovat

První tabu: Nesmí se zpochybňovat morální integrita J. L. Hromádky. Druhé tabu: Právě tak nesmí být zpochybňována ani morální integrita Českobratrské církve evangelické jako celku.

Celá problematika je tak složitá, a také tak zanedbaná, že ji mohu jenom zhruba naznačit, a to neúplně a nesoustavně. Témata a podtémata budu za sebou řadit možná chaoticky. Právě tak nečekaně je budu opouštět a znovu se k nim vracet.

Ale co jiného si mám počít s širokou a nepřehlednou problematikou, danou dvěma zkratkami, jednak JLH, jednak ČCE?

Začnu prvním tabu, hromádkovským: Jiná než přeuctivě benevolentní kritika J. L. Hromádky (totiž kritika naprosto nedostatečná) se v ČCE nepovoluje. Trestá se vytěsněním drzých kritiků (tj. kritiků k JLH nikoli přemrštěně šetrných) z diskusí uvnitř církve.

b. Hromádka nezaostal za tzv. Německými křesťany v nemorálnosti

Josef L. Hromádka (1889-1969) byl od r. 1920 až do doby nedlouho před koncem života profesorem evangelické bohoslovecké fakulty v Praze. (S výjimkou let 1939 až 1947, kdy působil na teologickém semináři v Princetonu v USA, jako profesor teologie, jako v Praze předtím a jako v Praze potom.)

V poválečné době stál Hromádka (s výjimkou několika málo let) v čele evangelické teologické fakulty v Praze jako její děkan. Děkanem fakulty byl i několik let před válkou. („Husova čs. evangelická fakulta bohoslovecká v Praze“ byla založena v r. 1920. Na začátku čtvrté republiky byla přejmenována na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu, KEBF, a v páté republice na Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy, ETF UK.)

Dříve nebo později si čeští evangelíci, aspoň jejich většina, přiznají to, před čím dnes ještě zatvrzele zavírají oči. Hromádkova oddanost Leninovi (který zločinným způsobem prosazoval Marxův utopický program násilného vybudování komunistické společnosti) nebyla méně silná, a méně zaslepená, než byla oddanost tzv. Německých křesťanů (Deutsche Christen, DC) jejich Vůdci Adolfu Hitlerovi. Také byla Hromádkova oddanost komunistickému bludu stejně nekřesťanská, a stejně modlářská, jako oddanost Německých křesťanů bludu nacistickému. Projevy, kterými Hromádka vyznával svou věrnost Komunistické straně Československa (Hromádka ovšem nemluvil o věrnosti KSČ, nýbrž pokrytecky o „věrnosti našemu lidu“), byly obsahem stejně blasfemické jako ty, kterými se Němečtí křesťané přiznávali k svému Vůdci (někteří ve vysokých funkcích v evangelických církvích). Fanatický přívrženec zločinného Lenina neměl v srovnání s Německými křesťany, fanatickými přívrženci zločinného Hitlera, po morální stránce vůbec nic navíc.

Ačkoli přešel od Krista k agresivnímu ateistovi Leninovi, který nejpozději od r. 1917 byl důvodně podezřelý ze strašných zločinů (plně srovnatelných se zločiny nacistů), Hromádka nepřestal sám sobě (a samozřejmě i jiným) namlouvat, že Kristus pro něho dál zůstává autoritou první a nejvyšší. Že totiž jeho nový pán, Lenin, je pro něho Pánem až č. 2, zatímco Pánem č. 1 že jemu, děkanu teologické fakulty Hromádkovi, prý dál a beze změny zůstává - samozřejmě - Kristus.

Ano, právě jsem připomněl Hromádkovo blasfemické přidružení Leninovy zločinné VŘSR (Velké říjnové socialistické revoluce z 8. listopadu 1917) k inkarnaci, tj. k vtělení božího Slova podle Janova evangelia 1,14, et verbum caro factum est, „a Slovo se stalo tělem“. Hromádkův skandální výrok je dosvědčen bratry Milošem a Pavlem Rejchrty, v Křesťanské revui 59, 1992, č. 5, str. 115-117. Jejich svědectví potvrdil i dokreslil Svatopluk Karásek.

Leninova VŘSR z r. 1917 byla podle Hromádky druhou (slyšte, přece jen nikoli první!) nejvýznamnější událostí v dějinách lidstva, a to hned po události ještě významnější, totiž po inkarnaci, tj. po narození božího Syna Ježíše Krista, na začátku našeho letopočtu.

V Hromádkově veřejně vyhlašované teorii stál Lenin sice těsně, ale přece jen až za Kristem (VŘSR až za inkarnací). Ani tomu nemohlo být jinak. Hromádka přece zůstával profesorem (dokonce děkanem) křesťanské teologické fakulty.

Ale pro Hromádkovu praxi, totiž pro jeho mluvení (nebo mlčení), a pro jeho jednání, v nejrůznějších záležitostech politických, církevních, občanských, mezinárodních politických i mezinárodních církevních, Lenin byl děkanu evangelické bohoslovecké fakulty očividně autoritou rozhodující. Tedy autoritou nejvyšší, první.

Kdyby Kristus opravdu byl Hromádkovi důležitější, přednější, vyšší než Lenin, neformální předák českých evangelíků (známější a významnější než synodní senioři) by si v padesátých letech nevysloužil vysoké státní pocty od Leninových autentických vyznavačů a učedníků, totiž od členů ústředního výboru tehdy v Československu vládnoucí KSČ (od zločinců Gottwalda, Zápotockého, Kopeckého, zrádného Fierlingra atd.), kteří po nestoudných parodiích na zákonný soudní proces poslali na popraviště řadů svých poctivých kritiků a odpůrců: Heliodora Píku, Miladu Horákovou, Záviše Kalandru, a další. A kteří nespočet spoluobčanů zahubili mimo popraviště, ale stejně zločinecky. A kteří všechno obyvatelstvo Československa uvedli do hlubokého úpadku morálního, celkového společenského, politického, hospodářského. A kteří v nejrůznějších záležitostech, vnitrostátních i mezinárodních (údajně mírová politika Sovětského svazu!), nehorázně lhali a lhali. Těmito lidmi se Hromádka veřejně nechal vyznamenávat, čímž proti sobě podal nevývratný důkaz, že jako evangelický křesťan a nečlen KSČ, dokonce jako významný evangelický představitel, kolaboroval s těmi zločinci intenzivně, skandálně, neomluvitelně.

Státních vyznamenání Hromádkovi (fyzicky z rukou zločinců) nebylo málo. Byly to Řád republiky r. 1954, Řád republiky (podruhé) r. 1955, Řád práce r. 1958, Řád republiky (potřetí) 1959. V r. 1958 dokonce byl Hromádka vyznamenán v zločineckém Kremlu, internacionální Leninovou cenou, za „upevnění míru mezi národy“. Vysloužením a přijímáním všech těch poct usvědčoval Hromádka v hrozných padesátých letech rok po roce sama sebe z toho, že Lenin se mu stal vyšší autoritou než Kristus. „Neboť po ovoci strom bude poznán“, Mt 12,33.

Že Lenina nadřadil Ježíšovi, by Hromádka samozřejmě odmítl, a to s důrazem a velmi dotčeně. Se stejnou dotčeností, ano rozhořčením, to bezpochyby nyní, v r. 2010, odmítne mnoho členů ČCE (a právě jejích členů nejrespektovanějších a nejvlivnějších). To však nic nezmění na tom, že profesor teologie, v evangelické církvi dodnes jako teolog široce uznávaný, od Krista odpadl. Že v neuvěřitelné zaslepenosti konvertoval k zločinnému zakladateli Sovětského svazu, „říše zla“. Aniž své odpadnutí od Krista sám sobě někdy přiznal (natož aby je přiznal ostatním členům ČCE). Aniž to odpadnutí někdy zrevidoval pokáním, návratem ztraceného syna (L 15) k víře svých dětských a mladých let, čímž dovršil tragiku svého životního běhu.

Dostatečným důkazem Hromádkova odpadnutí od křesťanské víry a morálky byla otrlá lhostejnost k utrpení bezpočtu obětí komunistických režimů, kterou se profesor teologie vyznačoval po dobu téměř pěti desetiletí (od své konverze k Leninovi v r. 1920 až do svého skonu v r. 1969). V té ničím neomluvitelné lhostejnosti setrval Hromádka po celou tu dobu bez nejmenšího zaváhání. To dokazuje, že jeho oddanost Leninovi po celou dobu byla modlářská. Byla spíš fanatická, než jenom naivní. Jediné, čím uměl Hromádka reagovat na věrohodné zprávy o zločinech komunistů (které vytrvale mu byly nejodpovědnějšími z evangelíků předkládány a vnucovány), bylo cynické Leninovo Když se kácí les, létají třísky, a podobné floskule. (Budovatele nové společnosti prý nemáme k vůli každé jednotlivosti tahat za šosy; také prý máme překonat strach, že spoluprací s nimi a podporou jejich politiky si ušpiníme ruce; „překonávat“ komunisty, polemizovat s nimi, nemáme prý v jejich nížinách, nýbrž na jejich vrcholech - například v tvůrčím dialogu s marxisty Milanem Machovcem a Karlem Kosíkem.)

Ale teolog, který odpadl od křesťanské víry a morálky, dodnes zůstává v českobratrské evangelické církvi tabu. Smí být sice v této církvi kriticky posuzován, ale jenom v nepatrné míře. Kritika, která tu trapně nedostatečnou míru překračuje, se nepřipouští. Zpochybnit Hromádkovu morální integritu? Zpochybnit kvalitu jeho teologie? Zpochybnit pravost jeho křesťanské víry? Srovnat ho třeba s Josefem Plojharem? Nebo s hitlerovskými protestanty (Německými křesťany) z let 1933-1945? To všechno se v ČCE nikdy nesmělo a nesmí dodnes. Hromádkovo srovnání s Plojharem, nebo s nacistickými DC, nesmí být ani nadhozeno, natož aby se s ním začalo. Natož aby bylo dovedeno k závěrům.

Ale žárlivě dodržované tabu konečně musí být uvnitř českobratrské evangelické církve prolomeno. Proč? To ukážu v následujících statích.

c. Vyjadřovat se o Hromádkovi je prý zbytečné a nevhodné

Znám evangelíky, kteří vidí Hromádku podobně jako já (totiž kteří jsou si plně vědomi jeho morálního zhroucení a jeho ničím neomluvitelné kolaborace s totalitními zločinci), nebo ho dokonce odmítají ještě příkřeji (a někdy podle mého zaujatě, přemrštěně, nespravedlivě). Ale zároveň s důrazem odmítají o Hromádkovi psát a mluvit. Prý by to bylo plýtvání časem a energií.

Mladé lidi dnes prý Hromádka už nezajímá a to prý je dobře. Hromádka je prý dokonale mrtvá historická postava, kterou není vhodné znovu vytahovat na světlo. Čas od času přijímám napomenutí, že bych se měl zabývat něčím užitečnějším než vyrovnáváním s Hromádkovým politováníhodným životním odkazem, který prý zaslouží jediné: důsledně ignorovat. O Hromádkovi prý se má mlčet, a zase mlčet, a nic nadto.

Evangelíci, o kterých nyní píšu, hromádkovské tabu neuznávají. Bez nejmenších zábran je porušují. To však jenom v soukromí. Mluví totiž kriticky o Hromádkovi jenom náhodně a jenom mezi svými. Jen mezi evangelíky, kteří vidí Hromádku stejně jako oni.

Zato na veřejnosti, v církvi i mimo církev, tito evangelíci hromádkovské tabu důsledně respektují. Takže Hromádkovi věrní ctitelé by s nimi mohli být spokojeni. Aspoň že ti neurvalí Hromádkovi kritici mlčí tam, kde by mohli renomé významného bohoslovce poškodit, totiž na veřejnosti.

V některé ze svých dalších statí zdůvodním, že mlčení o Hromádkovi (které mě zvlášť zneklidňuje u mladších evangelických signatářů Charty 77) je ještě lehkomyslnějším hazardováním s budoucností ČCE, než snaha Hromádku bránit, a bagatelizovat jeho omyly, a pokračovat v jeho linii (jak to činí starší evangeličtí signatáři Charty 77, tzv. novoorientačníci).

Celá má rubrika I bude polemicky zaměřena nejen proti členům ČCE, kteří o Hromádkovi chtějí mlčet a zase mlčet, nýbrž samozřejmě také proti těm, kdo ho otevřeně brání. Čtyři evangelíci, dva laikové a dva faráři, se přihlásili k Hromádkovu dílu a programu na čtyřech stranách přílohy „Protestor“ k číslu 1/2007 měsíčníku Protestant. (Vyprovokoval jsem je k tomu článkem v Protestantu 9/2006.) Oproti nim trvám na tom, že Hromádkovo marxleninské zbloudění, očividně fanatické, je nutno uvnitř ČCE srozumitelně rozebrat, nyní už bez odkladu, aby se církev konečně mohla začít uzdravovat z fatálního ovlivnění Hromádkou.

Téma „Nemorální J. L. Hromádka, tragicky zbloudilá ČCE“ jsem v této stati jenom ohlásil. Ale budu se k němu vracet. - Také k tématu Německých křesťanů (z titulku s_1.b.).