www.janzenodus.cz rubrika iv - Poznámky Dopis předsedovi Nejvyššího soudu prof. JUDr. Pavlu Šámalovi, Ph. D.

Dopis předsedovi Nejvyššího soudu prof. JUDr. Pavlu Šámalovi, Ph. D.

Předsedovi Nejvyššího soudu,
panu profesoru JUDr. Pavlu Šámalovi, Ph. D.
Burešova 20, 657 37 Brno

ad informandum:
podani@usoud.cz
spackova@ueb.cas.cz
matous.jira@pragueattorneys.cz
jan.urban@testovaci.cz

Praha-Sedlec 15. září 2016

Vážený pane předsedo Nejvyššího soudu,

vysokému soudu, kterému od ledna r. 2015 předsedáte, podal dne 23. června 2015 RNDr. Radim Špaček dovolání, a to proti rozsudku, který byl 19. února 2015 nad ním vynesen předsedou senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Josefem Mazákem. Dovolání podal dr. Špaček prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. Matouše Jíry. Dovolání bylo podrobné a pečlivé.

Žel, senát Nejvyššího soudu, kterému bylo dovolání svěřeno k vyřešení, zklamal důvěru, s níž se dr. Špaček na tento soud obrátil. V usnesení z 10. února 2016 senát vysvětlil, z kterých důvodů prý Nejvyššímu soudu nepřísluší zabývat se trestním stíháním dr. Špačka. Dovolání, zaslané Nejvyššímu soudu JUDr. Jírou, prý neodpovídalo zákonným požadavkům na důvod dovolání.

Ale senát se zmýlil. Určitě směl, a také měl, zaslané mu dovolání řešit, a po jeho vyřešení seznámit právního zástupce RNDr. Špačka se svým rozsudkem ve jménu republiky. Žel, senát na samém začátku posoudil to dovolání buď nedbale, nebo dokonce zaujatě.

Doufejme, že senát posoudil dovolání opravdu jenom nedbale, totiž zároveň bez jakékoli zaujatosti. Na jedné straně bez nepřátelské zaujatosti proti dr. Špačkovi. (Proč by ho také měli ti soudci nenávidět.) Ale na druhé straně, také bez sebemenší přátelské, či jenom služebné, zaujatosti pro mnoho otevřených i skrývajících se nepřátel dr. Špačka, které ten si v letech 2002 až 2005 obstaral, svědomitým plněním služebních povinností státního úředníka, ať už to byli nepřátelé přímo z řad kmenových příslušníků české podnikatelsko-politicko-justiční mafie, nebo nepřátelé z řad cynických (popř. jenom slabošských a pokryteckých) politických či úřednických služebníků a posluhů této mafie. (Dovolil jsem si použít jednoho tvrdého výrazu, který v kauze Jiřího Čunka uvedla do debaty o poměrech v justici někdejší nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová. Učinila to tehdy proti několika velmi vysokým představitelům české justice, velmi odvážně, ale díky příkladně objektivnímu soudci nakonec úspěšně.)

Svědomití soudci Nejvyššího soudu byli by nad dovoláním RNDr. Špačka dospěli k dvěma závěrům:

Za prvé, že právní zástupce dr. Špačka adresoval dovolání správnému soudu, plně kompetentnímu pro nové posouzení celé kauzy, a že podal dovolání správným způsobem, takže nám, soudcům, kterým bylo dovolání předáno k vyřízení, nezbývá, než abychom se jím začali pečlivě zabývat.

A za druhé: Po objektivním, bezpředsudečném prostudování trestního spisu odsouzeného dr. Špačka, nemohli by soudci senátu Nejvyššího soudu potvrdit rozsudek senátu Vrchního soudu v Praze z 19. 2. 2015, s předsedou JUDr. Josefem Mazákem. Naopak. Museli by ten rozsudek zrušit a dr. Špačka zprostit žaloby.

Ale mé posouzení kauzy dr. Špačka by bylo povrchní, kdybych se nezeptal, zda se JUDr. Josef Mazák, soudce Vrchního soudu v Praze, v únoru minulého roku snad nedopustil trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, a to tím, že přivedl nevinného dr. Špačka do vězení, skandálně nespravedlivým „rozsudkem ve jménu republiky“; a zda tedy soudce Mazák nezasluhuje, aby byl pohnán před kárný senát Nejvyššího správního soudu; a kdybych nevyslovil politování nad tím, že senát Nejvyššího soudu, který se letos kauzou dr. Špačka zabýval, opomenul JUDr. Josefa Mazáka u kárného senátu Nejvyššího správního soudu zažalovat; popř. že tento senát opomenul vysoce potřebné zažalování soudce Mazáka aspoň iniciovat, apelem na předsedu Nejvyššího soudu, který je k zažalovávání hrubě nespravedlivých soudců oprávněn jistě, jak ukážu ještě v rámci tohoto dopisu.

O trestní stíhání nevinného dr. Špačka bych se nezajímal, a jednomu senátu Nejvyššího soudu bych se neodvážil vytknout jeho podle mého názoru nesporné pochybení ze začátku tohoto roku, kdyby mi nebyl přišel do rukou alarmující text Jana Urbana z 3. června 2015.

Jan Urban je novinář, spisovatel, hojně čtený blogger, také chartista. Po sametové změně působil jako válečný zpravodaj, také v bývalé Jugoslávii, v obleženém Sarajevu. Loni si jeden jeho článek, o mimořádně dlouhém, ale také mimořádně skandálním trestním stíhání RNDr. Radima Špačka, otevřelo víc než pět tisíc našich spoluobčanů. Odkazuji: blog Aktuálně.cz, http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-urban.php?itemid=25340.

Urbanův cílený útok na českou podnikatelsko-poradcovsko-politicko-úřednicko-justiční „chobotnici“ (tento méně žalovatelný termín budu od nynějška upřednostňovat), útok založený na hluboké znalosti problematiky, zhusta adresní a přitom bezohledný, ale tím účinnější, dospěl ke mně až letos na jaře. Teprve on mě postupně vyburcoval, abych Vám, vážený pane předsedo Nejvyššího soudu, nyní napsal. Spíš kvůli dr. Špačkovi, než kvůli Chobotnici. Sice jsem věděl už několik roků, že je dr. Špaček trestně stíhán, ale zůstával jsem k tomu zcela netečný, ačkoli jsem se s biologem RNDr. Špačkem, později poslancem, potkával hned od začátku devadesátých let v Občanské demokratické alianci. Nicméně, co jsem nezbytně potřeboval, abych konečně vystoupil z lhostejnosti a nečinnosti, byl Urbanův článek. Proto za něj příteli Urbanovi srdečně děkuji.

Upozornění na křiklavé bezpráví, páchané českou justicí na dr. Špačkovi, uveřejnil Urban na internetu, a podle jeho příkladu dovoluji si nyní také tento dopis zveřejnit týmž způsobem (www.janzenodus.cz, rubrika IV, č. 9, tam možná až za několik dní). Na Urbanův vynikající článek se nepřestanu odvolávat. Několik jeho tvrzení sice podrobím kritice, ale zároveň vysvětlím, proč se nepřestávám s důvěrou spoléhat, aspoň v kauze dr. Špačka, na správnost základního odhadu zkušeného investigativního novináře (jeho odhadu, že dr. Špaček byl soudcem Mazákem odsouzen nespravedlivě).

Urban přesvědčivě upozornil, že pracovníci české justice, ozdobení akademickými tituly, a sice především jeden státní zástupce a jeden soudce, tak dlouho stíhali nevinného spoluobčana, až ho dostali do vězení. Odvažuji se zeptat, zda vyšší a důležitější z obou, tedy soudce, to snad neučinil se špatným úmyslem, možná i prokazatelným, a sice kvůli tomu (co nyní píšu, jsou ovšem už mé vlastní formulace), aby křivým nařčením a společenským zničením dvou svědomitých státních úředníků, ing. Petra Formana a RNDr. Radima Špačka, snadněji přikryl („zametl pod koberec“) rozsáhlou a drzou i rafinovanou trestnou činnost mnoha tuzemských i zahraničních rozkradačů, především různých podnikatelů a za nic pohádkově odměňovaných „odborných poradců“, i jejich nezbytných pomocníků a společníků, totiž některých vysoce postavených českých politiků, až i ministrů, i vedoucích úředníků Ministerstva pro místní rozvoj.

Nebo jsem snad soudci předchozími otázkami přece jenom trochu ukřivdil? Že by totiž trestnou činnost mnoha rozkradačů soudce Mazák „zametal pod koberec“ spíš než z nějakého vyloženě špatného úmyslu jenom z jedné důvodné a pochopitelné obavy? Navíc možná z obavy pečlivě zatlačované do podvědomí, nebo až úplného nevědomí? Totiž z obavy, že by svým zprošťujícím rozsudkem nad dr. Špačkem soudce možná, nebo určitě, vyvolal nelibost vlivných lidí z vrcholu justičního aparátu? Nebo navíc nelibost velmi vlivných politiků, působících jak v parlamentu, tak i na vysokých místech v státní správě? Takže by Špačkovým zproštěním soudce ohrozil, nebo třeba jen zbrzdil, svou do té doby slibně se rýsující kariéru? Že by třeba snížil svou tajně hýčkanou naději na povýšení, prezidentem republiky, do kýženého křesla soudce Ústavního soudu?

Či snad křivdím tomu soudci ne možná, ale zcela jistě? Co když totiž odsoudil soudce Mazák dr. Špačka v únoru minulého roku naprosto spravedlivě! Jinými slovy: Co když nevina dr. Špačka (totiž jeho nevina ve smyslu žaloby státního zástupce Borise Havla) je pouze nějakou vyspekulovanou a vysoce politováníhodnou fikcí novináře Urbana, a také mou!

Ale neměl by se těmito palčivými otázkami, určitě palčivými z hlediska uvězněného dr. Špačka a lidí jemu blízkých, konečně už začít zabývat Nejvyšší soud, vážený pane předsedo?

Cituji z Urbanova článku: Zaujatý státní zástupce Boris Havel, který od první chvíle zakazoval jakoukoli zmínku o politicích, vystupoval spíše jako advokát holandských „poradců“ a bez důkazů napsal do Bruselu, že odhalil organizované spiknutí nejméně deseti osob, připravujících rozkradení prostředků Evropské unie. Brusel logicky reagoval šetřením, na jehož konci vláda musela vrátit oněch 240 milionů, nicméně Boris Havel bez důkazů prosadil vyšetřovací verzi o spiknutí, které, podle jeho tvrzení, ze zákulisí vedli Petr Forman a jím dosazený likvidátor nadace Radim Špaček. Co na tom, že se s naprostou většinou ostatních obžalovaných vůbec neznali.

Nicméně, hlavním tématem Urbanova článku z června minulého roku není obrana dr. Špačka. Jeho hlavním tématem ale není ani obvinění obou Špačkových předních pronásledovatelů, tedy jednoho státního zástupce, JUDr. Borise Havla, a jednoho soudce, JUDr. Josefa Mazáka. Hlavním tématem článku je nad každou pochybnost něco jiného, a sice je to stav české justice jako celku. Ten je podle Urbana bez nadsázky katastrofální, a to v obou větvích této justice, ve větvi státně zástupcovské i soudcovské.

Urbanův článek, nadepsaný Spravedlnost jako služka zločinu, začíná těmito brizantními tvrzeními:

Služebnost české justice činí její formální ústavní nezávislost zároveň směšnou i nebezpečnou. Poškozuje ústavnost a demokracii v jejich srdci. Jde o systémové selhání, jehož řešení se po roce 1989 nikdy nepodařilo ani zahájit. Skandální rozhodnutí soudů totiž nejsou zvláštností. Zbabělé mlčení soudcovského stavu, který trpně přihlíží korupci ve vlastním středu, ničí jakoukoliv možnost změny.

Radikálním obviněním české justice jako celku, ale zvlášť její státně zástupcovské větve, Urban svůj článek také stejně stručně uzavírá, po obšírné pečlivé zprávě o skandálním pronásledování nevinného dr. Špačka:

Prý spravedlnost. Ale v tomto případě slepá – vůči korupci a telefonnímu právu. Trestající na požádání politiků ty, kdo se naivně odvážili věřit v zákony. Stačí pár poslušných nebo zkorumpovaných policistů, státních zástupců a soudců. Naděje na zlepšení stavu soustavy státního zastupitelství, spojované se jmény Pavla Zemana a Lenky Bradáčové, byly naivní. I za nimi zůstávají nevinně stíhaní a zničené lidské životy. Nikomu, zdá se, to nevadí. Jenže bez spravedlnosti a rovnosti před zákonem je demokracie jenom služkou zločinu.

Urbanův článek má dvě témata, a sice téma přední, hlavní („celkový stav české justice“), a téma podřízené, služebné („kauza dr. Špačka“).

Obě témata jsou důležitá. Ačkoli téma „kauza dr. Špačka“ je v článku vedlejší, podřízené, přesto je nepostradatelné. Co Urban tvrdí v rámci hlavního tématu velmi stručně, jen několika řádky, že totiž stav české justice je hrozný, dokonce nenapravitelný, má být dost obšírným projednáním tématu vedlejšího, kauzy dr. Špačka, působivě ilustrováno, ale hlavně nad každou pochybnost doloženo a prokázáno.

Ale Urban žel projednává obě témata způsobem velmi odlišným. O trestním stíhání dr. Špačka mluví výborně, přesvědčivě, bezchybně. Mýlí se leda v detailech tak nevýznamných, že to ani nestojí za zmínku. Oproti tomu v obou stručných vyjádřeních k tématu hlavnímu, „stav české justice“, na samém začátku a samém konci článku, nacházíme vedle tvrzení pravdivých (například, skandální rozhodnutí soudů totiž nejsou zvláštností)několik tvrzení až i velmi hrubě mylných.

Kvůli těm mylným tvrzením nemůže být tento dopis krátký. Protože se ve všem, co jsem dosud napsal o kauze dr. Špačka, odvolávám na Urbanovy čtyři stránky, jako na spolehlivý zdroj a základ veškeré mé argumentace, bezpodmínečně se musím vyrovnat s Urbanovými tvrzeními, která žel jsou mylná.

Nesmím Vám už déle tajit, vážený pane předsedo Nejvyššího soudu, že tento dopis má kromě Vás, adresáta prvního a hlavního, a kromě veřejnosti, už zmíněného adresáta druhého, ještě třetího příjemce, na kterém mi velice záleží. Je to jeden jiný vysoký soud České republiky.

Když jeden ze senátů Nejvyššího soudu Špačkovo dovolání z června loňského roku nějakým politováníhodným omylem v únoru tohoto roku odložil, pochopitelně se neprávem odmítnutý obrátil na další vysoký soud republiky. Rád bych, aby se tento můj obšírný text o kauze dr. Špačka dostal do rukou pracovníkům toho jiného vysokého soudu dříve, než ten soud o dovolání dr. Špačka rozhodne. Pakli ještě nerozhodl, což doufám, rád bych ho ovlivnil v prospěch Špačkova dovolání, aby ten jiný vysoký soud republiky nezopakoval nedávnou chybu Nejvyššího soudu, a dobře zdůvodněné dovolání rovněž neodmítl. Ale ten jiný vysoký soud hodlám ovlivnit dost nepřímo, především zveřejněním tohoto dopisu na internetu, a kromě toho už jenom posláním kopie podatelně onoho soudu, nicméně, bez nějakého vysvětlujícího a nepříjemně poučujícího průvodního dopisu.

Sice doufám, že ten jiný vysoký soud o dovolání dr. Špačka ještě nerozhodl, ale jistě bych neměl odeslání tohoto dlouhého textu dál odkládat. Nejsem schopen rozebrat některá chybná tvrzení Urbanova článku rychle, ale protože mé vyrovnání s nimi by nemělo v tomto textu chybět, nezbývá mi, než vyřešit problém neobvyklým způsobem, za který se omlouvám: Aspoň začátek tohoto textu odesílám Vám, vážený pane předsedo Nejvyššího soudu, už nyní, jako prvnímu a hlavnímu adresátovi, zatímco dokončení dopisu Vám pošlu v dohledné době.

Plné znění Urbanova významného článku z 3. června 2015 nemůže v tomto dopise chybět. (Ale mezititulky jsem doplnil z jiného zdroje, o kterém se domnívám, že také pochází od Jana Urbana, nebo že aspoň prošel jeho kontrolou.)

Spravedlnost jako služka zločinu

Jan Urban 03. 06. 2015 Přečteno 5233krát

Příspěvek ke Karlovarským právnickým dnům 2015

[ Na počátku byl … chvályhodný úmysl ]

Když se začátkem devadesátých let začalo uvažovat o rozšíření Evropských společenství, jak se tehdy nazývala dnešní Evropská unie, neměl nikdo plán jak na to. Zkušenosti se sbíraly za pochodu. Politická opatrnost celý proces prodlužovala na léta a nikdo si nedovolil být ke kandidátským zemím příliš otevřený a dostatečně tvrdý. A tak se stalo, že z Bruselu do postkomunistických zemí plynuly obrovské částky určené na urychlení strukturálních reforem a rozvoje regionů, ale kontrola jejich čerpání byla, jemně řečeno, nedostatečná. Z takzvaných Fondů PHARE tak v roce 1994 na české Ministerstvo hospodářství přiteklo i přes 431 milionů určených pro rozvoj malých a středních podniků v regionech, nejvíce postižených útlumem těžkého průmyslu. Mělo jít o podporu takzvaného rizikového podnikání s důrazem na skvělé nápady a inovace. Chvályhodný úmysl. Pro správu fondů byla založena Nadace pro rozvoj regionů. V roce 1996 ji zdědilo nové Ministerstvo pro místní rozvoj a spolu s ní i nepříliš známou holandsko-českou poradenskou firmu, jejíž majitelé se sice nedali zjistit, ale která vydávala optimistické výroční zprávy o výsledcích podnikání. Ve vedení nadace seděl i zástupce mise Evropských společenství, a tak se všechno zdálo být v pořádku. Jenomže nebylo.

[ Na odpovědnost ministerstva ]

Prvního ledna 1998 nabyl účinnosti zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, který zakázal nadacím nejenom podnikat, ale i podílet se na podnikání jiných osob. Nadace pro rozvoj regionů musela být zlikvidována. Nastalo podivné ticho. Přesně v době, kdy lidé kolem nadace měli ty nejlepší vztahy s politiky opoziční smlouvy v Praze a na severní Moravě. A v tom tichu začaly fondy tát jako polárkový dort na slunci. V roce 2002 se Brusel zřekl odpovědnosti za nakládání s vloženými finančními prostředky s tím, že původní vklad Evropských společenství do projektu je už spotřebován, a přenesl veškerou zodpovědnost za využití výnosů projektu na české Ministerstvo pro místní rozvoj. Podle nové smlouvy si Brusel ponechal poněkud zvláštně formulované „právo kontroly nad vloženými prostředky“, a tiše se vytratil. Jenže ve chvíli, kdy na účtech projektu bylo ještě přes dvě stě milionů korun, se všechno zadrhlo.

Několik měsíců po volbách v roce 2002 přichází na Ministerstvo pro místní rozvoj jako nový odborný náměstek inženýr Petr Forman. O Nadaci pro rozvoj regionů v životě neslyšel. Pár dní po nástupu do funkce mu jako zodpovědnému náměstkovi přinesou podepsat její výroční zprávu. Zarazí ho, že tato nadace není ani po pěti letech zlikvidovaná, nevyvíjí přehnanou činnost, ale zato vyplácí milionové odměny poradcům a likvidátorovi. Jako správný státní úředník to odmítne podepsat a vyžádá si další podklady. O dva dny později náhodou najde na chodbě v jiné části ministerstva desítky šanonů určených ke skartaci. Bez ladu a skladu zde leží i mnoho dokumentů oné podivné nadace. Někdo ztratil nervy. Náměstek Forman nařídil hloubkový audit. A nestačil se divit.

[ Nehnout ani prstem, milióny poradcům ]

Ministerstvo, tedy přesněji někteří jeho vysocí úředníci, celou dobu vědělo o tunelování nadace. Řečeno zdvořileji, povinný každoroční audit opakovaně upozorňoval ministerstvo na zhoršující se finanční situaci nadačních projektů. Přes zákonem uložené povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře a zabraňovat vzniku škody nehnul nikdo ani prstem. Policii ani státní zastupitelství toto flagrantní porušování zákona, zjevná trestná činnost a škoda v řádu desítek milionů nikdy nebudou zajímat. A tak jen osobní zásah nového náměstka Formana zabránil vyvedení dalších třiceti milionů, které namísto podpory malých a středních podniků v severních Čechách a na severní Moravě měly zmizet ve fitness centrech v Budapešti a Varšavě. Stejně tak neodešlo už připravených dalších 37 milionů korun dodatečné odměny „investičním poradcům“. Už ty předchozí byly šokující. Výnosy z rizikového podnikání měly podle projektu narůstat, ale nenarůstaly. Místo toho mizelo dokonce i základní jmění nadace. Přesto ministerstvo odsouhlasilo mezi lety 1994- 2003 odměny poradcům v celkové výši přes sto třicet milionů korun. Ani toto nebude orgány činné v trestním řízení nikdy zajímat.

A tak došlo ke konfliktu. Poradci a jejich politické opory začali vyhrožovat mezinárodní arbitráží proti České republice, ale když byli ministerstvem vyzváni, aby ji podali, neodvážili se.

[ Klíč k pochopení skandálu ]

Klíčový dokument pro pochopení děsivé skandálnosti celé věci má hlavičku Nejvyššího státního zastupitelství v Brně a datum 14. května 2004. Podepsal ho státní zástupce Petr Šereda, kterého později proslavilo vyšetřování privatizace Mostecké uhelné. Na čtyřech stranách rozebírá podklady k činnosti nadace a uzavírá: „V tomto případě byly zjištěny závažné skutečnosti, které odůvodňují podezření ze spáchání trestné činnosti.“ A jinde: „Tato závažná pochybení pracovníků Ministerstva pro místní rozvoj (před rokem 2002, pozn. autora) by měla být rovněž předmětem prověřování z pohledu, zda nedošlo k naplnění znaků trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku…případně jiného trestného činu.“ Ještě nikdy nebyla šance na odhalení struktur opozičně smluvní korupce na ministerské úrovni vyšší než v této chvíli. A tak bylo potřeba zasáhnout „politicky“.

V srpnu 2004 přichází na Ministerstvo pro místní rozvoj nový ministr, sociální demokrat Jiří Paroubek. Přivádí si s sebou skupinu poradců a úředníků, mezi kterými jsou i osobní přátelé bývalých investičních poradců nadace. Náměstek Forman je urychleně odvolán. Problémy nadace i dokumenty, na které opakovaně písemně upozorňoval, jsou zapomenuty. A věc, která s podporou Nejvyššího státního zastupitelství směřovala k podání trestního oznámení, je najednou vzhůru nohama.

Tématu se Jan Urban věnoval i ve svém textu Zkus se nám postavit, zničíme tě!

[ Ztracené dokumenty se našly. A nic… ]

Ministr Paroubek pozve holandské poradce na osobní schůzku a slíbí, že jim pomůže problematickou situaci s jejich „odměnou“ vyřešit.

Tento přešlap – protože jednání v rozporu s názorem Nejvyššího státního zastupitelství, několika auditů ministerstva a právních posudků se jenom těžko dá popsat jemnějším výrazem – bude stát Českou republiku přes třicet pět milionů korun. Poradenská firma může konečně zahájit arbitráž, protože v Paroubkově příslibu získala trumf. Jednala přece v dobrém úmyslu a ministrovo jednání v ní mohlo vzbudit oprávněné očekávání….. Později, u mnichovské arbitráže, v její prospěch dokonce vystoupí jako oficiální svědek jeden z nejbližších Paroubkových poradců Jiří Kupka. Cestu do Mnichova mu platilo ministerstvo. Mezinárodní arbitři se nestačí divit a poněkud znechuceně raději doporučí oběma stranám smír. Ministerstvo financí, které za stát v arbitráži vystupuje, nedostane od Ministerstva pro místní rozvoj zásadní dokumenty. Důvod? Prý je zničila povodeň z roku 2002. Ještě v říjnu 2007, kdy vláda nakonec musela vrátit Evropské unii přes 240 milionů z podezřelé nadace, zopakuje tuto lež i text odůvodnění usnesení vlády. Vláda sama uznala odměny „poradcům“ jako přehnané, ale je pozdě. Když to novináři zjistí a Reportéři ČT ukážou údajně „zničené“ dokumenty na kameru – nestane se nic! Nikoho nenapadne, že s těmito dokumenty v ruce by k vynucenému smíru vůbec nemuselo dojít. Policii ani státní zastupitelství ani to nebude nikdy zajímat.

[ Došlápnout si na nepohodlné ]

O to aktivnější bylo tažení za likvidaci nepohodlných svědků a zničení jejich důvěryhodnosti. Co kdyby ještě po výpovědi z ministerstva chtěli dělat potíže. Ještě půl roku po odvolání upozorňovali písemně ministra i úřad, že jejich nečinností hrozí ztráta dalších stovek milionů korun. Krok za krokem popisovali, co se může stát, když ministr jako zástupce státu nepřevezme kontrolní akcii blokující jakoukoliv možnost zneužití fondů. Jenomže spolupracovníci Jiřího Paroubka chtěli nejprve za každou cenu vyplatit bývalé holandské poradce. A tak, aby potížisté neotravovali, se na ně podalo trestní oznámení. První dvě ještě pražská policie i státní zastupitelství odložily jako zjevný nesmysl. Mezitím je z Jiřího Paroubka premiér, a proto jeho nástupce na ministerstvu Radko Martínek volá nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešovou. Ministr i nejvyšší státní zástupkyně se tímto protiprávním telefonickým ovlivňováním činnosti nezávislého orgánu státní žaloby dokonce 9. listopadu 2005 pochlubili v novinách (Právo). Původní stanovisko státního zástupce Šeredy je zapomenuto stejně jako rozhodnutí pražského státního zástupce Karabce o odložení věci, výsledky auditů a předchozí právní posudky ministerstva. S politiky „spolupracující“ rampulovské Vrchní státní zastupitelství v Praze nic z toho nemohlo potřebovat.

A pak už to jde: domovní prohlídky, výslechy nekompetentních policistů, kteří si pletli názvy společností i paragrafy zákonů. Zaujatý státní zástupce Boris Havel, který od první chvíle zakazoval jakoukoli zmínku o politicích, vystupoval spíše jako advokát holandských „poradců“ a bez důkazů napsal do Bruselu, že odhalil organizované spiknutí nejméně deseti osob, připravujících rozkradení prostředků Evropské unie. Brusel logicky reagoval šetřením, na jehož konci vláda musela vrátit oněch 240 milionů, nicméně Boris Havel bez důkazů prosadil vyšetřovací verzi o spiknutí, které, podle jeho tvrzení, ze zákulisí vedli Petr Forman a jím dosazený likvidátor nadace Radim Špaček. Co na tom, že se s naprostou většinou ostatních obžalovaných vůbec neznali. Všechno, co kdy na ministerstvu dělali, byla prý jen příprava na tento podvod…..

[ Domněnky místo důkazů, osvobození nežádoucí ]

Měsíc zhola zbytečné vazby v pankrácké věznici, jen tak, s hraním na nervy, zda obviněné pustí domů alespoň na Vánoce. Kdo nezažil ponížení svlékání donaha na „přijímači“, těžko pochopí. Odhalená mnohasetmilionová korupce, na které se nemohli nepodílet politici, se vyšetřovat nesměla. Namísto důkazů jenom domněnky. Ještě chvíli obvinění Forman a Špaček věří v právo a jedou svědčit v zájmu státu k mnichovské arbitráži. Zbytečně. Ministerstvo se dohodlo na mimosoudním vyrovnání a vyplatilo bývalým poradcům přes 30 milionů korun. Jenom tak. Ani tento protiprávní postup nikdo nikdy vyšetřovat nebude.

Deset let nesmyslné šikany. Zničená pověst a kariéra. Nepravdivé informace politiků a státních zástupců v médiích. Nekonečné čekání na soud. Zdravotní a psychické důsledky stresu změnily celý život obviněných i životy jejich blízkých. Dva osvobozující rozsudky Městského soudu nestačily. Pražský Vrchní soud, ke kterému se státní zástupce pokaždé odvolal, svědky a důkazy obhajoby poslouchat a posuzovat nechtěl. Po deseti letech a dvou osvobozujících rozsudcích Městského soudu ztratil senát doktora Mazáka na Vrchním soudu v Praze v únoru 2015 trpělivost a pravomocně odsoudil doktora Radima Špačka na čtyři roky vězení. Bez možnosti odvolání. Případ Petra Formana byl potřetí vrácen Městskému soudu v Praze s důrazným doporučením přitvrdit. Osvobození napříště nežádoucí.

[ Zeman ani Bradáčová nic nezachránili ]

Až se v Karlových Varech budou špičky české výběrové zákonnosti tradičně vychloubat před svými zahraničními partnery skvělým stavem spravedlnosti v České republice, měl by jim někdo nahlas připomenout: „I za Vámi zůstávají nespravedlivě stíhaní a odsouzení lidé.“

Tolik Urban v článku z 3. 6. 2015.

Se závěrem Urbanova článku se sice vyrovnám až v ohlášené pozdější části tohoto dopisu, ale v jednom chci autorovi protiřečit už nyní. Nevinně stíhaní a zničené lidské životy zůstávají za jinými, nikoli za státními zástupci Pavlem Zemanem a Lenkou Bradáčovou. Naděje na zlepšení stavu soustavy státního zastupitelství, spojované se jmény Pavla Zemana a Lenky Bradáčové, vůbec nebyly naivní, jak se Urban domnívá, ale byly solidně podloženy nespornými úspěchy, kterých oba státní zástupci dosahovali při obtížném cílevědomém potlačování podnikatelsko-politicko-justiční chobotnice. Kdyby jenom úspěšné trestní stíhání MUDr. Davida Ratha! Dalších úspěchů, ovšem menších, ne tak spektakulárních, bylo přece mnoho, a přibývalo jich. Jenom je mnozí, příliš netrpěliví, k špatným nemravně benevolentní, ale na dobré ješitně až drze nároční a vymahační, nechtějí vidět. Zeman a Bradáčová nezasluhují výtku, ale vysoké uznání. Chobotnici, s jejími četnými dlouhými a tučnými rameny, postupně ničili tak úspěšně, až tím proti sobě vyprovokovali neobratně kamuflovaný, ale žel drtivý protiúder. Bylo to nedávné zlikvidování policejního útvaru, s kterým Zeman a Bradáčová při potírání chobotnice efektivně spolupracovali. Kvůli zrušení, že by korupčnímu? elitního policejního sboru, z jehož nitra se tajné informace zločinně nepředávaly ven zvědavým zločincům, nyní chobotnice pookřeje, a zlepšování stavu soustavy státního zastupitelství, zdárně nastartované Zemanem a Bradáčovou, se na dlouho zastaví.

Uzavírám: O Zemanovi a Bradáčové píše sice Urban nesprávně, ale to nic nemění na tom, že o zločinu, který česká justice páchá na RNDr. Radimu Špačkovi, píše tentýž novinář, který je až na občasné úlety seriózní antikomunista, bezchybně a příkladně.

Vážený pane předsedo Nejvyššího soudu, těší mě, že žiji v demokratickém státě, takže jsem se směl kriticky vyjádřit o jednom usnesení jednoho senátu Nejvyššího soudu.

S projevem nejhlubší úcty Jan Dus, evangelický farář v důchodu,

160 00 Praha 6 – Sedlec, Suchdolská 4