www.janzenodus.cz rubrika iv - Poznámky Českobratrská církev evangelická a odbojová skupina bratří Mašínů
Českobratrská církev evangelická a odbojová skupina bratří Mašínů
1. Evangelická církev je v pohledu na skupinu rozpolcena
Rozpolcena je celá česká veřejnost. Ale veřejnost se problémem zabývá. Oproti tomu evangelíci poté, co v Evangelickém týdeníku proběhla v r. 2008 o odbojové skupině vzrušená diskuse (v číslech 8 až 18), se budou chtít problému vyhnout.
Abych jim to znesnadnil, píšu tuto poznámku č. 6. (Ostatně, skupinou jsem se zabýval už v poznámce č. 2.)
13. srpna tohoto roku zemřel Ctirad Mašín. Jako kazatele k obřadu rozloučení pozvala Mašínova rodina Marka Zikmunda, faráře ČCE v Boskovicích. Úvahu na téma „ČCE a skupina bratří Mašínů“ začnu kázáním, které farář Zikmund pro rozloučení napsal.
Ale potom hned přejdu k sporu, který se v českobratrské evangelické církvi vede o odbojovou skupinu.
2. Evangelické rozloučení se Ctiradem Mašínem, 24.08.011 v Clevelandu
(Kázání napsal Zikmund, zatímco Dus je pouze přečetl)
Na přání rodiny zesnulého se měl s vůdčí osobností legendární skupiny třetího odboje kázáním rozloučit Marek Zikmund, evangelický farář v Boskovicích.
Faráře Zikmunda požádal o kázání bratr zesnulého, Josef Mašín, a sice učinil to prostřednictvím Martina Vadase, dokumentaristy, který za patnáct let sběrného natáčení se spřátelil s rodinou Mašínových. Farář Zikmund se z rodinných důvodů nemohl k rozloučení dostavit, ale kázání napsal. Předal ho Martinu Vadasovi, aby ho na místě přečetl. Případně k dalšímu uvážení.
Martin Vadas usoudil, že kázání, sepsané farářem českobratrské evangelické církve, by měl přečíst jiný farář této církve, a po konzultaci s Josefem Mašínem mě požádal o tu službu. Nepokládal jsem se za nepostradatelného. Ale když tři dotázaní faráři vysvětlili, proč nemohou pomoci, nemohl jsem odmítnout.
Díky Janě Šklíbové, člence evangelického sboru v Poděbradech, jsem k rozloučení přivezl fotografii z jedné konfirmace v evangelickém sboru v Poděbradech, a to z konfirmace v r. 1945. Když jsem Martinu Vadasovi řekl, že kopie té fotografie chci po obřadu věnovat sestře, bratru i neteřím zesnulého, přesvědčil mě, že bych to měl udělat otevřeně, už během obřadu.
Proto poté, co reverend Otec Neal Kookothe pronesl kázání (na text z Izajášova proroctví kap. 53), pokračoval jsem takto:
Začnu spíš neformálně. Paní Zdeňce Mašínové a panu Josefu Mašínovi jsem přivezl skupinovou fotografii konfirmandů evangelického sboru v Poděbradech z r. 1945, na které jistě brzy najdou svého tehdy patnáctiletého bratra Ctirada, ale také tehdy čtrnáctiletého kamaráda Milana Paumera.
Farář Josef Jeschke vybral Ctiradovi verš z knihy Přísloví, kap. 10., a sice verš 30.: „Spravedlivý na věky se nepohne, bezbožní pak nebudou bydliti v zemi“, a Milanovi z Žalmu 119. verš 33.: „Vyuč mě, Hospodine, cestě ustanovení svých, která bych zachovával do konce.“
Aniž to věděl, farář Jeschke před šestašedesáti lety o svém konfirmandu Ctiradovi prorokoval. Ctirad Mašín postavil si svědectvím svého života v dějinách českého národa trvalý, nezpochybnitelný pomník. Tedy: „Spravedlivý na věky se nepohne.“
Poté, co jsem paní Zdeňce a panu Josefovi předal každému fotografii, začal jsem s českou částí ekumenické bohoslužby:
BLÍZKÝ JE HOSPODIN VŠEM, KDO HO VZÝVAJÍ, VŠEM, KDO HO VZÝVAJÍ V PRAVDĚ!
S odbojářem Milanem Paumerem, nejbližším přítelem bratří Ctirada a Josefa Mašínů, rozloučil se loni ve středu 4. srpna v jeho Poděbradech farář Marek Zikmund. Dnes na tomto místě měl se s odbojářem Ctiradem Mašínem rozloučit křesťanským kázáním opět farář Zikmund.
Mně nyní připadá úloha, abych přečetl, co farář Zikmund, zde nepřítomný, napsal pro tuto chvíli:
„Vážená paní Zdeňko Mašínová,
vážený pane Josefe Mašíne,
vážení a milí hosté - píše Marek Zikmund -
nejprve bych rád poděkoval rodině Mašínových za pozvání k dnešnímu rozloučení. Nesmírně si toho vážím a o to více se omlouvám, že jsem z rodinných důvodů nemohl přijet. Ale jsem nyní s vámi v mysli i v modlitbách.“
Za biblický základ pro své kázání vybral farář Zikmund tato slova, a sice z První epištoly Petrovy, z 3. kapitoly, verše 10 až 14:
CHCEŠ-LI MILOVAT ŽIVOT A VIDĚT DOBRÉ DNY, ZDRŽUJ JAZYK OD ZLÉHO A RTY OD LSTIVÝCH SLOV. ODVRAŤ SE OD ZLÉHO A ČIŇ DOBRÉ, HLEDEJ POKOJ A USILUJ O NĚJ. VŽDYŤ OČI PÁNĚ HLEDÍ NA SPRAVEDLIVÉ A JEHO UŠI JSOU OTEVŘENY JEJICH PROSBÁM, ALE TVÁŘ PÁNĚ JE PROTI TĚM, KTEŘÍ ČINÍ ZLO. KDO VÁM UBLÍŽÍ, BUDETE-LI HORLIT PRO DOBRO? ALE I KDYBYSTE PRO SPRAVEDLNOST MĚLI TRPĚT, JSTE BLAHOSLAVENÍ.
Vyslechli jsme slova svatého Písma, a pokračuje farář Zikmund:
Svět není dobrý ani zlý – je takový, jaký si jej uděláme. Zda převáží dobro nebo zlo, záleží na každém z nás. Ano, Bůh stvořil tento svět jako dobrý, ale zároveň dal do vínku člověka svobodu se rozhodnout. Schopnost dotvořit či znetvořit svá obdarování, svou duši, svůj život. Postavit se Bohu, pravdě, spravedlnosti tváří v tvář, anebo se k nim otočit zády. Činit dobré, hledat pokoj a usilovat o něj, anebo vše ponechat na okolnostech, zda mě k tomu dají možnost. Volba je na nás. Ale volba je to naléhavá, jsme k ní vybízeni přímo naším nebeským Otcem. Člověk byl přece stvořen k Božímu obrazu, aby zahradu tohoto světa a síť mezilidských vztahů spravoval, kultivoval a rozvíjel. Není tu žádný osud, kterému bychom byli poddáni. Je tu naopak naše poslání a odpovědnost vůči Nejvyššímu i vůči dobrému řádu ve světě.
Na oznámení o úmrtí Radka Mašína stojí: K tomu, aby zlo triumfovalo stačí, že dobří lidé nic neudělají. Tento odkaz moudrosti a statečnosti jde ruku v ruce se zvěstí Bible: Chceš-li milovat život a vidět dobré dny… odvrať se od zlého a čiň dobré. Bible na žádné ze svých stran nerezignuje před hledáním dobra a detekováním zla. Přesto, nebo právě proto, že dobro a zlo je často navzájem propletené a stěží rozeznatelné. Jak často v naší zemi lidé jednali pod pohnutkou budování dobra a míru a jejich úsilí jen napomohlo k ještě většímu znevolnění společnosti a k rozšlapání základních lidských práv a svobod. Ježíš učil rozlišovat mezi pšenicí a plevelem, mezi dobrou a zlou setbou. Jedna píseň to vyjadřuje zkratkou: Say NO to the devil, say NO (Řekni ďáblu NE). To platilo jak v biblických dobách, před 50 lety, tak to platí dodnes. Řekni ďáblu NE, abys měl otevřené oči pro to, co je vskutku dobré a na tom stál..
V jakém světě a době žijeme, záleží na nás. To vystihuje podmínka na začátku biblického oddílu: Chceš-li milovat život… odvrať se od zlého a čiň dobré. Dobré dny a pokoj se ti nabízejí, jen odvrátíš-li se od zlého. Něco musíš sám vložit, případně se něčeho vzdát. Nic z pozemských statků, nic z opravdu cenného, jako např. svoboda není zadarmo. Víme dobře, že země může být osvobozena, leč opravdovou svobodu to zdaleka nemusí znamenat, pokud pro ni nic neuděláme, něco neobětujeme. K tomuto poznání jsme se díky takovým lidem jako Radek dopracovali po mnoha desetiletích, přitom nemalá část společnosti to dosud nedokáže přijmout. Je nám bližší ujišťování, že totalitní režim podkopala svou pasivitou mlčící většina. Podle toho každý, kdo jednal v souladu s tehdejším režimem a jen si myslel něco jiného, je hoden uznání. To mnohým lahodí, zvlášť slyšíme-li to z úst nejvyšších politických představitelů. Stačí málo, a ono to nějak půjde. Hlavně si myslet svoje.
Konkrétní zkušenost i biblická moudrost ovšem hovoří zcela jinak. Boží slovo je přímé: Člověče, nestačí jen sledovat, odkud fouká, nestačí se spokojit s tím, co je zrovna pro tebe dobré, je nutné pro dobro horlit, jít za ním, vzdát se i vlastního zabezpečení, pokud se jiným děje křivda. Radek Mašín takto přímý byl. Rovný chlap, který pro dobro české společnosti zakusil gestapácké metody StB, uranové doly, ztrátu osobní svobody, pohrdání ze strany těch, kteří se ex post pohoršují nad ztracenými životy příslušníků komunistické policie či milice.
Je zarážející, jak se u nás cení vynalézavost lidí, kteří se rozhodli utéci ze země, zatímco boj proti režimu uvnitř zadrátované vlasti je stavěn na pranýř kvůli prolité krvi těch, kdo vzali zbraň do ruky jako první. A tak je na místě, aby i v této chvíli zazněly otázky, které mnozí opakují na adresu odbojářů: Proč to dělali, když neměli šanci něco zásadního změnit? Proč riskovali životy své i svých blízkých? Museli sáhnout i ke zbraním? Jistě, že nemuseli. Nemuseli nic z toho.
Ovšem poznali, že každé vyklizení pozic dobra znamená, že na uprázdněné místo se prodere zlo. A zlo se tehdy činilo – v popravami a vězněním nevinných, krádežemi majetku, devastací životního prostředí i duší. Ti, kteří se tomu postavili, jakkoliv v té chvíli bez šance, nám pomohli komunistické běsnění nazvat pravým jménem. A tím nám dali odvahu bránit se zlu a horlit pro dobro. Bránit se i se zbraní v ruce, je-li v ohrožení celá společnost.
Spojené státy americké, nová vlast bratří Mašínů a Milana Paumera, má tuto zkušenost zakódovanou přímo v genech. V Prohlášení nezávislosti amerických kolonií je zapsáno: „Jestliže dlouhý sled zlořádu a uchvacování… se rozvíjí do podoby podřízenosti naprosté despocii, je právem občanů, je jejich povinností svrhnout takovou vládu a obstarat nové strážce své budoucí bezpečnosti.“ Podobně, třebaže mnohem později to formuluje český zákon o protiprávnosti komunistického režimu: „Režim založený na komunistické ideologii … byl zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný. Odpor proti němu byl spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty.“ K tomu můžeme a musíme dodat, že ne tolik odpor a odboj, jako spíše konkrétní lidé zapojení do spravedlivého odboje jsou hodni naší úcty a nejvyššího ocenění.
Proto: Díky Josefe Mašíne, díky Vladimíre Hradče, díky Zbyňku Janato, Václave Švédo, Ctibore Nováku, Milane Paumere, DÍKY RADKU MAŠÍNE. Díky vám máme důvod vzpomínat na hrůzy komunistického běsnění i s hrdostí. Jsou tu konkrétní lidé, tváře, z kterých září tak vzácná nepodrobenost, hrdost a vnitřní krása. Lidé, kteří nám i dalším generacím pomáhají rozumět biblickému zaslíbení:
I KDYBYSTE PRO SPRAVEDLNOST MĚLI TRPĚT, JSTE BLAHOSLAVENÍ. Amen.
Otec Neal pronesl modlitbu Páně (Our Father in heaven) a ukončil bohoslužbu. Po všech dalších proslovech zakončil aronským požehnáním.
Z toho, co jsem řekl na začátku české části bohoslužby, je zřejmé, jak pečlivě jsem se snažil předejít tomu, aby se moji posluchači domnívali, že kázání, které jsem přečetl, jsem také napsal.
3. Miloš Rejchrt versus Alexander Vondra v r. 2011
Po kázání faráře Marka Zikmunda zazněl v Clevelandu proslov ministra obrany Alexandra Vondry. Projevy byly v souladu: Ozbrojený odpor skupiny bratří Mašínů proti zločinnému režimu byl spravedlivý a úctyhodný.
Ale proti ministrovu rozhodnutí, že při rozloučení se Ctiradem Mašínem vyznamená zesnulého za statečnost, neuvěřitelně zaprotestoval evangelický farář Miloš Rejchrt dopisem, poslaným sedm dní před tím rozloučením. Cituji:
Otevřený dopis panu RNDr. Alexandru Vondrovi, ministru obrany České republiky
V Praze dne 17.srpna 2011
Vážený pane ministře, milý Sašo,
dožíváš se dnes padesáti let. Do těch dalších Ti přeji kromě pevného zdraví též schopnost navazovat na to, co se Ti v životě povedlo a nenechat se zavléct do postojů a činů, které by to dobré popřely.
Když ses stal na počátku roku 1989 mluvčím Charty 77, radoval jsem se, že chartistické ideály přejímá a po svém rozvíjí generace mladší, kreativní a odvážná. Bylo krásné sledovat, jak dobře si rozumíš s otcem zakladatelem Charty, politickým vězněm Václavem Havlem, s nímž jsi sepisoval také pověstných „Několik vět “, za něž jsi i Ty byl vězněn. Když ses v roce 1990 stal zahraničně-politickým poradcem prezidenta Václava Havla, opět jsem se zaradoval, že dobrá věc se podařila.
Dnes jsem ale zdrcen zprávou, že jako čelný představitel republiky, jejímž i já jsem občanem, máš jet do USA na pohřeb pana Ctirada Mašína vyjádřit za nás občany zesnulému úctu a snad udělit i jakési vyznamenání. Nechci teď hodnotit, co víc než před půlstoletím pan Mašín páchal, však dostatečně výmluvně to zhodnotil sám: „Na co potřebujeme zbraně? Ty jsou od toho, aby se s nima stříleli lidi, tak můžeme začít hned s těma, komu ty zbraně bereme“ (rozhovor uveřejněný v mf Dnes 15.8.2011).
Tvého někdejšího přítele, spolupracovníka a posléze šéfa Václava Havla ohodnotil pan Mašín slovy „To byl kréten pěstovanej estébákama“. Autoru tohoto výroku o prezidentu mé republiky má nyní ministr vlády téže republiky vzdávat hold a předávat vyznamenání. Prosím, vážený pane ministře, vzepři se tomu, předveď, že i politik si může uchovat kontinuitu osobního směřování a nerozcupovat svůj život v nespojitelné útržky.
V úctě Miloš Rejchrt, evangelický farář
4. Miloš Rejchrt versus Marek Zikmund, už v r. 2008
Ale dopisem ministru obrany v srpnu 2011 Rejchrt jenom pokračoval v tom, s čím začal už v květnu 2008, článkem otištěným v Evangelickém týdeníku č.15/08.
V březnu toho roku zaútočil v ET (8-9/2008) jeden evangelický farář na Milana Paumera a bratry Ctirada a Josefa Mašíny tak hrubě, že se mi nechce z jeho článku citovat. Na obranu napadených vyšlo v následujících dvou číslech hned pět článků.
Jedním z dvou autorů, kteří na urážlivý útok zareagovali nejdříve, byl Marek Zikmund. Vystoupil přesvědčivě. Ocituji z jeho článku dva úryvky:
„Patří jim [Mašínům, Paumerovi a všem dalším členům skupiny] uznání a ocenění za to, že rozpoznali komunistický režim jako zavrženíhodný a pokusili se podle svých možností proti němu jednat.“
„Mašínovská skupina se tomuto násilí [komunistickému] postavila. Mrtví, kteří za nimi zůstali, byli ve službě státem řízeného násilí a jdou na jeho vrub. Stali se obětí boje, který rozpoutal komunistický režim.“
Ale po pěti obranách odbojové skupiny následovaly v ET (15/2008) opět na ni útoky, a to čtyři. Nejdelší z nich od Miloše Rejchrta. Z jeho článku uvedu dva obšírné citáty.
První citát: Ctirad Mašín v Čelákovicích zmařil život. Ne v sebeobraně, nýbrž tak říkajíc preventivně; strážmistr Honzátko byl omámen chloroformem a zřejmě i spoután, tedy zneškodněn, načež následně mu Mašín pro jistotu podřízl hrdlo. Snažím se najít pro to nějaké ospravedlnění, ale nenacházím. Děsí mne, když svým rukojmím bojovníci z Al-Kajdá podřezávají krky a stejný děs pociťuji při pohledu na kaluž krve na fotografii s mrtvolou strážmistra Honzátka: to nebyla fotomontáž komunistické propagandy, to je skutečná krev a Mašín hrdě doznává, že bezbranného Honzátka dýkou usmrtil, neboť to prý byla součást boje proti sadistickému režimu! Jenže podřezávání krku nikdy není bojem proti žádnému režimu, natož bojem a za něco ušlechtilého: je to a zůstane podříznutím lidského hrdla a krev takto prolitá ze země volá, jako ta Abelova. Takový čin nás ani v době komunismu nemohl povzbudit , jenom děsit: nadějného v něm nebylo nic.
A druhý citát: A něco důležitého postrádám, aby mi mohli být tito lidé sympatičtí: nikdy jsem od bratří Mašínů, ani pana Paumera neslyšel jediné slůvko lítosti nad tím, že zabili dětem tátu, mrzačili lidi a působili bolest: oni své zabíjení vytrvale prezentují nikoli jako menší zlo, nýbrž jako ctnost. Možná, že jejich ostřílenost z nich jakoukoli lítost vytěsnila. Litovat obětí jejich zabíjení by mohli alespoň ti, kdo se hlásí k evangeliu Ježíše nenásilného, což tímto činím.
Čtyřem odpůrcům odbojové skupiny odpověděli z jejích stoupenců už jen dva. Ale jedním z obou zase byl Marek Zikmund (v č. 17). Z jeho dost obšírného článku uvádím několik úryvků:
Na počátku 50.let bylo velice blízko k vojenskému konfliktu mezi Západem a Východem, v komunistických věznicích bylo asi 200 tisíc politických vězňů, lidé byli okradeni o své majetky, o svobodu vyjadřovat své názory, o životní perspektivu. V této situaci se Mašínové rozhodli působit proti režimu, který si nijak nezadal s režimem za války. Teprve když poznali, že jejich skupina má silně omezenou možnost něco zvrátit, rozhodli se odejít za hranice a připojit se k americké armádě. Pro svou diverzní činnost potřebovali zbraně a peníze (ty pro akci na osvobození Ctirada Mašína, který byl tehdy ve věznici v Jáchymově).Při získávání zbraní byli zabiti dva lidé: v Chlumci nad Cidlinou příslušník SNB Oldřich Kašík a v Čelákovicích příslušník SNB Jaroslav Honzátko. Při přepadení vozu s výplatou byl v sebeobraně zabit pokladník Kovolisu Josef Rošický. Nepovažuji se za odborníka, jen se o celou kauzu zajímám a dělám si o ní obrázek z více zdrojů, než jen z několika rozhovorů nebo komentářů. Odbojové skupině šlo o způsobení škody režimu, nikoliv o mstu nebo řešení vlastní situace. ....
Mašínové se svými druhy se postavili proti zločinnému režimu. Komunisté vyhlásili boj a oni se začali bránit, nejprve doma, poté v zahraniční armádě. K tomu bylo dost důvodů. Žili v době vrcholícího stalinismu, kdy se režim choval vůči vlastnímu obyvatelstvu vskutku sadisticky. Plameny nenávisti nebyly zdaleka studené, ale sežehly každého, kdo nebyl zticha a v lajně. Trpěli jednotlivci, desetiletí komunismu se podepsalo na celé společnosti.
Za zvlášť důležitou pokládám tuto pasáž Zikmundova článku, v které vidím promyšlenou odpověď Rejchrtovi:
Co se mělo dělat? Přizpůsobit se? Být loajální, a přitom si myslet svoje? Akademicky diskutovat v uzavřených kroužcích? Čekat, že to jednou někdo vyřeší za nás? Bratři Mašínové se rozhodli nestát se pasivními diváky a oběťmi teroru. Začali jednat, s rizikem nemenším než v době protektorátu. Poznali, že někdy nestačí pouhé slovo nebo dobrý úmysl, že vyhrocená situace může ospravedlnit vyhrocené nasazení.
Následujícími řádky Zikmund zřetelně odpovídá na Rejchrtovu pacifistickou demagogii:
Všichni jsme zajedno v tom, že zabití je zlo. Je ovšem zarážející, že ještě dnes jsou odsuzováni lidé, kteří se proti prameni zla aktivně postavili. V naší společnosti jde (bohužel) o výjimku, neboť v moderních dějinách nám bylo buď zabráněno bojovat, nebo se nenašel dostatek odvážných lidí. Vžilo se přizpůsobování, čekání, lavírování. A vrahem je nazýván ten, kdo se pokusil podlomit režim terorizující vlastní občany.
Zikmundova přesná argumentace vrcholí tímto konstatováním:
Zabití člověka je zlo. Ale zároveň platí, že v některých případech je vyváženo nutností zasáhnout proti zlu většímu. Hájíme-li pacifismus, přehlížíme oběti násilného činu. Volíme-li nenásilný odpor, můžeme narazit, tváří v tvář skutečnosti, na limit tohoto řešení.
Svou odpověď Rejchrtovi uzavírá Zikmund tímto palčivě aktuálním odkazem na právní řád republiky:
K tomu se ostatně vyjadřuje i zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (č.198/1993 Sb.), který v § 3 říká: „Odpor občanů proti tomuto režimu, který ať již jednotlivě či ve skupině na základě demokratického přesvědčení politického, náboženského či mravního projevovali odbojem nebo jinou činností nebo vědomě a veřejně vyjadřovali, na území státu i v zahraničí, a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností, byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty." Jsou principy a hodnoty, za které stojí za to trpět, a proto bychom měli být ochotni za ně i bojovat. Bratři Mašínové, Milan Paumer, spolu s hrstkou dalších to nejen prohlašovali, ale do boje i šli. Nebudeme-li si vážit našich hrdinů, pravděpodobně nebudeme mít žádné, až je budeme skutečně potřebovat. Marek Zikmund
5.
Úvod k pokračování, a sice k jedné z příštích poznámek
Kázání, které boskovický farář Marek Zikmund napsal pro rozloučení s evangelíkem Ctiradem Mašínem, bezpochyby vyjde víc než jednou v evangelickém tisku. Ale mnoho evangelíků porovná to kázání s otevřeným dopisem, který jiný evangelický farář, Miloš Rejchrt, poslal z Prahy-Kobylis Alexandru Vondrovi, někdejšímu mluvčímu Charty 77 a dnes ministru obrany.
Rejchrt odeslal svůj dopis sedm dní předtím, než jsem Zikmundovo kázání přečetl v Clevelandu. Ale jeho dopis už byl zveřejněn nepoměrně šířeji, než bude v dohledné době zveřejněno kázání Marka Zikmunda. Ostatně, základní myšlenky Rejchrtova útoku na Ctirada Mašína (a na Alexandra Vondru) neprodleně reprodukoval Ondřej Neff v svém hojně čteném internetovém Neviditelném psu, a vzápětí navíc v Lidových novinách, a sice v své promyšlené a jednoznačné reakci na vyjádření evangelického faráře. To všechno znamená, že nebude málo evangelíků, kteří budou v příštích týdnech pozorně pročítat Zikmundovo kázání z 25. srpna, ale přitom budou mít v dost ještě čerstvé paměti Rejchrtův dopis Vondrovi ze 17. srpna.
Zikmundovo kázání a Rejchrtův o málo starší dopis Vondrovi jsou v křiklavém rozporu. Obávám se, že příliš mnoho evangelíků se bude klonit k tomu, aby přešli ten rozpor mlčením. Tím, že se k němu vyjádří jen mezi svými blízkými. V rodině, a v neděli ve svém sboru po bohoslužbách při kávě nebo čaji, a tím pro ně záležitost skončí. Tak se v posledních dvaceti, vlastně už šedesáti letech postavili ke každému problému, který si palčivě vynucoval, aby zaujali stanovisko a otevřeně se vyjádřili. Do listopadu 1989 mohlo otevřené vyjádření způsobit citelné potíže ze strany utlačovatelského režimu. V posledních dvaadvaceti letech už takové nebezpečí nehrozí, ale evangelíci přesto pokračují v navyklém způsobu. Dělají to sebejistě a spokojeně.
Proto je nutné upozornit, že Rejchrtův útok zasluhuje nekompromisní odmítnutí. Oba Rejchrtovy texty, z r. 2008 i z letošního r. 2011, jsou nekritické a neevangelické. Jsou nepravdivé a zavrženíhodné.
Nevím, kdy se dostanu k tomu, abych sepsal, a dost podrobně zdůvodnil, to naléhavě potřebné upozornění. Proto uveřejňuji tuto poznámku č. 6 ještě bez něho. Některá z následujících poznámek bude obšírná, protože se v ní pokusím prokázat, že Ctirad a Josef Mašínovi a Milan Paumer se prokázali jako lepší evangelíci než intelektuál, který s nepřijatelně povrchní znalostí věci je tvrdě odsoudil už před třemi lety, a letos v srpnu opětovně. Odsoudil je stejně nespravedlivě, jako lehkovážně.
02.10.2011