www.janzenodus.cz rubrika iv - Poznámky Čeho se nedočkáme na konferenci o Chartě 77 dne 7. ledna 2017
Čeho se nedočkáme na konferenci o Chartě 77 dne 7. ledna 2017
Dne 19. 12. 2016 jsem dostal od Jiřího Gruntoráda z Libri Prohibiti srdečné pozvání „na konferenci k 40. výročí vzniku Charty 77“, a sice na 7. ledna do Paláce Lucerna. „Těším se, že se sejdeme v hojném počtu a pěkně zdravím, Jiří Gruntorád, poštmistr.“
Konference má název Charta vlastníma očima. Program: od 9:00 hod. do 16:00 hod. Seznam řečníků se mi líbí. Kdo vybírali, jako by dbali na to, aby v správných proporcích vybrali vhodné „neformální představitele“, a zároveň jakési neformální „mluvčí“ všech několika neformálních „táborů“ či „křídel“ nebo „frakcí“, z kterých Charta, od začátku bytostně nesourodá, sestávala během svých slavných třinácti let, hned od svého riskantního, ale zkušeným dramatikem jedinečně zkoncipovaného založení z konce r. 1976, až do svého světového i domácího triumfu, plně zaslouženého, z konce r. 1989. Z tohoto hlediska bylo patnáct řečníků, i moderátorka, vybráni všichni správně: Daniel Kroupa, Michael Žantovský, Dana Němcová, Martin Palouš, Jakub Trojan, Anna Šabatová, Jiří Gruntorád, Tomáš Vrba, František Janouch, Daniel Kumermann, Vilém Prečan, Rudolf Kučera, Petr Pithart, Jan Ruml, Alexander Vondra, moderátorka Petruška Šustrová. Pořadatel: Knihovna Václava Havla, zřejmě v spolupráci s Libri Prohibiti.
Řečníků samozřejmě mohlo být víc. Jenom na příklad: Také mohl být vybrán třeba Jan Sokol, jeden z těch „prvních“ (na pozvánce v přesně uvedeném počtu 242), pro které především je celé velké setkání v sobotu 7. 1. zorganizováno, aspoň podle pozdější pozvánky až z 26. 12., kterou autorizoval Petr Uhl a rozeslal Viktor Parkán, a která spíš než na dopolední a odpolední konferenci je zaměřena na večerní raut, od 18:00 hod. Jan Sokol ovšem možná byl vybrán, ale z nějakých důvodů se musel omluvit. Samozřejmě, řečníků nemohlo být dvacet, protože do jednoho dne by se kromě nepostradatelné konference nevešel raut, také nepostradatelný.
Protože řečníci byli vybráni dobře, na konferenci se těším tím více. Řečníci možná nebudou signatáře jenom chválit. Možná některé signatáře podrobí kritice. Ale celá řada naléhavě potřebných kritických připomínek, a sice připomínek na adresu chartistů všech, na adresu chartistů jako celku, bude v sobotu určitě chybět. Proto se nyní pokusím některé ty kritické připomínky napsat.
Charta 77 už není. Její činnost byla na setkání mluvčích 3. 11. 1992 ukončena. Proti ukončení činnosti nevznáším nejmenší námitku. (Dohaduji se, proč bylo ukončení nezbytné.)
Ale i když Charta 77 už není, my signatáři ještě zůstáváme. Ačkoli nás rok od roku ubývá. Každých pět roků se někteří scházíme, stále ještě. Ale při těch setkáních se vždycky, jako neformální celek, nějak projevíme.
Už mnoho let jsem s tím projevováním signatářů jako neformálního celku silně nespokojený. Dnes si vyčítám, že jsem důvody té nespokojenosti už dávno nevyjádřil, aspoň na své webové stránce. Nyní konečně se odhodlávám k tomu, abych se vyjádřil: Vadí mi, že většinové stanovisko signatářů při těch setkáních, vždy po pěti letech, je přespříliš levicové.
Většinové stanovisko signatářů je přespříliš benevolentní ke Karlu Marxovi (který přece, ačkoli nikdy nepodepsal žádný rozsudek smrti, byl trestuhodně lehkomyslným, ale zároveň plně zodpovědným, iniciátorem otřesných zločinů bezpočtu významných i méně významných komunistických lídrů, totiž stejně Lenina, jako Trockého, Stalina, Chruščova, Brežněva, Maa, Pol Pota, Gottwalda, Zápotockého, Fidela atd. atd., takže Marx zasluhuje nekompromisní odmítnutí, stejně jako třeba Mussolini nebo Hitler, a vůbec nezasluhuje tu benevolenci, nebo dokonce vstřícnost, kterou mu lehkomyslně projevují někteří signatáři, ať už ateisté, nebo agnostici, nebo katolíci, nebo evangelíci), a ovšem je většinové stanovisko signatářů přespříliš benevolentní také k marxismu, marxistům, komunismu, komunistům.
Nespokojím se tím, že bych dnes napsal své, a potom se zase odmlčel. Mé dnešní vyjádření je úvod k dalším kritikám, které čas od času budu zavěšovat na svou stránku. Na signatáře hodlám apelovat, aby svá pochybení z předešlých desetiletí napravovali, nebo aspoň přiznávali. I to by bylo důležité.
Ivan Medek měl pravdu. Chartisté měli iniciovat zrušení KSČ.
Na přebal knihy Brutalita moci z r. 2010 dal Jaromír Štětina vytisknout tento text: Krátce před svou smrtí [6. 1. 2010] napsal Ivan Medek Jaromíru Štětinovi: „Vážený pane senátore, naprosto s Vámi souhlasím, že by KSČM měla být postavena před soud. Udělali jsme po listopadu spoustu chyb, ale uznání této zločinecké organizace patří k těm nejhorším. Tento můj názor můžete kdykoli citovat. Srdečně Váš Ivan Medek.“
Jednoznačné vyjádření blízkého spolupracovníka Václava Havla zveřejnil Jaromír Štětina před šesti lety, ale nikdo ze signatářů si ho nepovšiml, natož aby ho uvážil. Před několika lety se Jaromír Štětina pokusil iniciovat žalobu proti KSČM, na základě dlouhé řady přesvědčivých argumentů. (Nebo dokonce bylo trestní oznámení podáno? Nepamatuji se.) Senátor tehdy neuspěl, ale ani uspět nemohl, když signatáři Charty 77, včetně vlivných a nejvlivnějších, zůstali k jeho iniciativě zcela neteční. Proti snaze Štětinově, Martina Mejstříka a několika dalších antikomunistů se tehdy v médiích namítalo: I kdyby politická strana s názvem KSČM zanikla v důsledku soudního rozsudku, její členové by hned začali působit pod nějakým novým názvem, ale v starém marxistickém duchu, takže donutit jejich stranu k přejmenování by bylo zbytečné, nebo by ji to dokonce posílilo. Úvaha byla chybná. Prestiž strany se zavrženíhodnou marxistickou ideologií by byl nenapravitelně poškozen. Neměli by se signatáři pokusit o nápravu toho, co kdysi zanedbali?
Marxova ideologie byla od začátku nevěrohodná tím, že její autor dal s neomluvitelnou lehkomyslností přednost cestě revoluční, přespříliš riskantní a dostatečně už zdiskreditované (například terorem jakobínů v letech 1793 a 1794), místo cesty nenásilně reformní, v rámci parlamentní demokracie (kterou ale Marx lehkomyslně zavrhl). Ale o tom později. Po rozpuštění Charty 77 v listopadu 1992 mělo už být signatářům zřejmé, že marxismus byl hoden zavržení od samého svého začátku. Natož na začátku let devadesátých. Tehdy už o jeho zločinnosti lidé slušní, a zároveň schopní racionálního kritického uvažování, neměli pochybovat.
Miloš Rejchrt versus Saša Vondra
V časové tísni, toto píšu v pátek 6. 1., mohu odkázat na poznámky č. 2, č. 6 a č. 8 této rubriky č. IV své webové stránky. Ve své polemice proti Miloši Rejchrtovi nechci pokračovat. K jeho útokům na Ctirada Mašína, a vůbec na poděbradskou odbojovou skupinu, jsem se vyjádřil už třikrát, takže čtvrtého vyjádření z mé strany není zapotřebí.
Na své poznámky č. 2, 6 a 8 zde neupozorňuji kvůli Miloši Rejchrtovi, ale kvůli ostatním chartistům, a sice kvůli jejich vztahu k Sašovi Vondrovi.
Podle Rejchrta se Vondra tím, že v srpnu 2011 vyznamenal in memoriam Ctirada Mašína, při jeho pohřbu, provinil proti Václavu Havlovi. Rejchrt znovu, po svém článku v Evangelickém týdeníku z r. 2008, ukřivdil Ctiradu Mašínovi. Ale tentokrát navíc ukřivdil také signatáři a mluvčímu Vondrovi. Zveřejnil svou námitku proti němu tak široce, že signatářům nemohla uniknout. Mluvčí tvrdě napadl mluvčího. Ale nevím, že by se tehdy některý signatář, natož mluvčí, Vondry před Rejchrtem zastal. Vysvětlí mi některý signatář, nebo mluvčí, to opomenutí?
Nejdřív jsme všichni my signatáři, kvůli naší politováníhodné kolektivní levicovosti, opomenuli prezidentu Havlovi připomínat, že už by měl po zásluze vyznamenat celou poděbradskou odbojovou skupinu, také v odpověď na to, že komunisté ji nepřestávali urážet. Kdybychom v této věci neselhali, předešli bychom tomu, že Ctirad Mašín po předlouhém čekání ztratil trpělivost, a vyjádřil se o prezidentovi tak, že Rejchrt se tím cítil vyprovokován. Stručně, ale přesvědčivě se Ctirada Mašína zastal před Milošem Rejchrtem ve svém Neviditelném psu nesignatář Ondřej Neff. (Ctirad Mašín měl k nespokojenosti dobrý důvod, a promluvil, „jak mu zobák narost“.) Pokud vím, ani Ctirada Mašína ani Vondry se tehdy proti Rejchrtovi nezastal signatář žádný. Ačkoli Vondra zasluhoval za svůj čin jenom chválu, a výtku vůbec žádnou. Vysvětlí mi někdo ze signatářů to opomenutí? Vysvětlí mi to opomenutí některý ze zítřejších šestnácti řečníků? Nebo setrvají všichni signatáři ve svém dosavadním mlčení?
Petr Uhl a Tomáš Hradílek versus Vladimír Hučín
Bylo to někdy v r. 2007. Za svou paměť se nemohu zaručit, ale možná to bylo v Městské knihovně na Mariánském náměstí, při nějakém sympoziu nebo konferenci. Mezi několika panelisty byli tři někdejší mluvčí Charty, dvě dámy a jeden pán. Když bylo možno panelisty oslovit, přihlásil jsem se, abych promluvil na obranu signatáře Vladimíra Hučína proti signatáři Petru Uhlovi. Předčítal jsem z textu, který jsem si chvíli předtím při projevech panelistů napsal na koleně. Když moderátor pochopil, že mluvím „politicky nekorektně“, totiž protilevicově, a když jsem se na chvíli odmlčel, vzal mi slovo. Zmínění někdejší mluvčí Charty mezi panelisty mu to dovolili.
Co jsem měl připraveno, ale přečetl jenom zčásti, uveřejnil mi Ladislav Vencálek v brněnském dvouměsíčníků Koneckonců 2007, 3-4. Ze strany 71 přepisuji v plném znění:
„Ze zápisníku Charty – Letos jsme si připomněli 30. výročí Charty 77. Musím říci, že mám plné pochopení pro chartisty, kteří v devadesátém roce nebo o málo později přijali nějakou vyšší funkci v bezpečnostním aparátu, i když jsou dnes napadáni. Tenkrát jim totiž nezbývalo nic jiného než odhadnout, kteří z policistů normalizačního režimu by mohli dobře sloužit demokratické republice polistopadové, a z takových si vybrat podřízené spolupracovníky s vědomím obrovského rizika. Jinak to opravdu nešlo.
Samozřejmě se stávalo, že omilostnění komunističtí policisté, a vůbec státní zaměstnanci, zneužili věnované jim důvěry a informovali a radili i rozhodovali lstivě proti republice. K mimořádně závažnému omylu došlo, když poctivý antitotalista Vladimír Hučín, který se k Chartě přihlásil z komunistického vězení, byl nejenom z polistopadové tajné služby propuštěn, ale navíc tvrdě perzekvován dlouhým vězněním. On, politický vězeň z republiky ještě socialistické, byl vězněm opět v republice už polistopadové! Velice si vážím chartistů ve vyšších funkcích, kteří ten omyl nejen pochopili, nýbrž také s lítostí a omluvou přiznali.
Druhá poznámka: Nezkrotný obhájce pana Hučína Šinágl tomuto chartistovi někdy víc škodí než prospívá. Například mi na panu Šináglovi vadí jeho občasné hrubě nespravedlivé výpady na posledního československého a prvního českého prezidenta. Ale také se ptám, jak je možné, že deset či dvacet prominentních chartistů či chartistek nepoznalo dříve než pan Šinágl, jaké se na chartistovi Hučínovi dálo v polistopadové republice nehorázné policejní a justiční bezpráví – a proč nějakých dvacet předních chartistů hlasitě nevystoupilo na obranu chartisty Hučína dřív než pan Šinágl, nebo aspoň hned po něm?
A má poslední otázka: když na chartistu Hučína pomluvačně útočí jiný chartista, proč toho chartistu ostatní chartisté důrazně nenapomínají, neokřikují? Chartistu mimořádně pracovitého a mimořádně odvážného i zasloužilého. Sám vděčně připomínám, že mi Petr Uhl v roce 1986 pomohl velice. Širokým zveřejněním mého tehdejšího protirežimního textu mi bezpochyby zkrátil vyšetřovací vazbu. Tím zveřejněním velmi riskoval jako vůbec vším, co tehdy dělal. Má vyšetřovací vazba byla kratší než polistopadová vazba Vladimíra Hučína, ale kdyby Petr Uhl nezveřejnil můj text, byla by velmi pravděpodobně delší. Ale ptám se, proč chartisté Petra Uhla důrazně neupozorňují, že Lenin a Trocký byli zločinci, k nimž se demokratovi a chartistovi nesluší hlásit, a vůbec už ne v jednadvacátém století. Jan Zeno Dus.“
K tomu dnes musím přidat dvojí.
Za prvé: Jan Šinágl se k mé lítosti změnil. Z přítele pana Hučína se pan Šinágl stal jeho nepřítelem, z důvodů naprosto mylných.
Za druhé: Tomáš Hradílek, mluvčí Charty 77 od 2. 1. 1989 do 6. 1. 1990, a ministr vnitra České republiky od 29. 6. do 14. 11. 1990, nerespektoval soudní rozsudky z r. 2006, kterými byl signatář Vladimír Hučín zproštěn všech proti němu vznesených křivých obvinění. V době, kdy Hučín kandidoval ve volbách do Senátu, byl Hradílkem pomlouván tak nehorázně, že musel přikročit k sebeobraně a podat na něho trestní oznámení, v r. 2009. Účastnil jsem se soudního jednání 1. 11. 2012 v Ostravě, při kterém byl Hradílek zproštěn žaloby. Také jsem byl při jednání v Olomouci, nepamatuji si v kterém roce, které skončilo odročením. Po druhé byl Hradílek zproštěn žaloby v r. 2015, v Olomouci, kde jsem tehdy chyběl. Rozsudky, které Hradílka zprošťovaly žaloby, mě nepřekvapily. O tom, jak nespravedlivě Kárný senát Nejvyššího správního soudu zamítl dvě spravedlivé žaloby tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Ivy Brožové, na soudce zřejmě provinilého, píšu v této rubrice č. IV v poznámce č. 7. O tom, jak nespravedlivě rozhodlo už několik soudů v kauze RNDr. Radima Špačka, píšu v poznámce č. 9. Ale soudy rozhodují také spravedlivě. Například, zcela nedávno byl zproštěn žaloby RNDr. Alexandr Vondra ve věci ProMoPro. Proto doufám, že soudy nakonec dají Hučínovi proti Hradílkovi za pravdu. Ale ptám se, proč někteří signatáři, kteří věnují sporu pozornost, podporují Hradílka, ačkoli ten je očividně v neprávu.
Závěr
Protože potřebuji zavěsit tento soubor na svou stránku ještě dnes 6. 1., musím nechat tuto kritiku signatářů nedokončenou. Chybí především zásadní úvaha o lidských právech a demokracii. Ale po zítřejší konferenci hodlám pokračovat.
Jan Zeno Dus 6. 1. 2017