www.janzenodus.cz rubrika viii - Cizí texty Daniel Sterzik versus Marek Zikmund (Šest dopisů)
Daniel Sterzik versus Marek Zikmund
(Šest dopisů)K důležitému tématu předkládám se souhlasem obou diskutérů tuto korespondenci:
PRVNÍ DOPIS, 31.10.2011
Original Message-----
From: Daniel Sterzik [mailto:daniel.sterzik@seznam.cz]
Sent: Monday, October 31, 2011 1:03 PM
To: zikmund.marek@quick.cz
Subject: Ctirad Mašín
Vážený pane,
Přečetl jsem si v desátém čísle Českého bratra Vaše kázání týkající se boje proti zlu. S tímto kázáním nemohu v žádném případě souhlasit. Troufám si tvrdit, že toto Vaše konkrétní kázání, tak jak bylo uveřejněno v ČB a na Vašem blogu, je svým smýšlením zcela protikřesťanské. Váš příklad "odbojářské skupiny" bratří Mašínů, který v kázání mnohokrát používáte, mi vyznívá naprosto zvráceně a hrůzně.
Ano souhlasím s tím, že nestačí jen se spokojit s tím, co je pro člověka dobré, souhlasím, že je třeba pro dobro horlit a vzdát se vlastního zabezpečení, když se jiným děje křivda.
Ale nemohu souhlasit s tím, když se proti zlu bojuje dalším zlem. Pokud si pamatuji, učili nás, že máme přemáhat zlo dobrem, a to rozhodně nebyl případ žádného z Mašínovské skupiny. Horlivost boje proti zlu, jak ji pojali bratří Mašínové, je horlivost křižácká a obrazoborecká. Je to horlivost, která namísto Hospodina povýšila sama sebe na soudce i kata. Je to horlivost, která dovolila "nepřítele" přepadnout, zajmout, odsoudit a popravit. Je to horlivost, která dovolila sáhnout na život komukoliv, kdo nebyl stejně horlivý jako Ctirad Mašín, kdo se třeba jen bál, kdo měl starost o svou rodinu, kdo nebyl dostatečně připraven, aby vzal zbraň a bojoval Mašínům po boku. Je to horlivost, která nerozlišuje mezi vojákem a civilistou, je to horlivost, která soudí bez důkazů, bez svědků a bez procesu.
Ctirad Mašín možná byl horlivý a přímý chlap. Ale také byl chladný a bezcitný. Pro svoje bezpečí vojáka a odbojáře nechal zemřít svého zajatce. Vojácký kalkul dostal přednost před lidskostí. Ukořistěné peníze použil z velké části pro svoje pohodlí. Ctirad Mašín možná byl hrdý, ale byla to hrdost nadčlověka, hrdost, která ho stavěla nad životy druhých, hrdost nelidská. Jedině taková hrdost mu dovolila nerozlišovat. Ctirad Mašín byl možná přímý, horlivý a hrdý, ale statečný a čestný nebyl. Mašínova zbraň před sebou neměla představitele vlády, který podepisoval rozsudky smrti. Neměla před sebou soudce, který tyto rozsudky vynášel. Neměla před sebou právníka, který tresty smrti požadoval. Ctirad Mašín před sebou neměl brutálního dozorce koncentračního tábora. Naopak, jeho ruka dopadla a ty nejnižší, kteří zřejmě nikdy nikomu neublížili a ani to neměli v úmyslu. Ctirad Mašín bojoval proti těm posledním pěšákům, kteří jej nijak neohrožovali. Skutečný představitel režimu, u kterého by vražda na tyranu snad nebyla zločinem, tak k takovému představiteli se Mašínův odboj ani nepřiblížil a to ani na okresní úrovni.
Mašínovská čest není čest vojenská, ale čest diverzantská, a mašínovská odvaha není odvaha rytíře, ale odvaha lapkovská. Ze všech forem odboje zbyl v mašínovském pojetí pouze neúčinný teror, který je dodnes odsuzován všemi civilizovanými společnostmi a navíc značně nahrává protistraně.
Nevím, zda jste se s Ctiradem Mašínem osobně znal, ale vaše familiérní pojmenování a poděkování tomuto velmi kontroverznímu muži chápu tak, že s ním souzníte. Nabyl jsem dojmu, že se s ním cítíte na jedné lodi, že jeho postup schvalujete a rozumíte mu. Já ovšem ve světle výše uvedeného musím prohlásit, že se podobného postupu děsím, neboť v něm vidím kutnu inkvizitora, talár samosoudce a katovskou kápi. Děsím se, že by se boj proti zlu vedl pomocí dalšího zla, aby pak z výsledku vyrostlo ještě obludnější zlo. Domnívám se, že takto vedený boj nikdy nepřinese nic dobrého a nikdy zlo neporazí. Jako následovník Kristova příkladu nemohu s bojem Ctirada Mašína souhlasit. Snad jej mohu pochopit, porozumět jeho pohnutkám, ale nikdy bych nemohl tyto pohnutky dávat za vzor a proto Vás ujišťuji, že nikdy své děti ani jiné posluchače nikdy nebudu nabádat k takové rovnosti, přímosti, horlivosti, cti a statečnosti, jakou předvedl Ctirad Mašín.
Kristův příklad je mnohem cennější a rozhodně se tomu Mašínovskému nepodobá. Na toto téma jste již jistě absolvoval velké množství polemik, stejně tak i já. Oba v nich zřejmě budeme hájit předem zaujatá stanoviska a proto pochybuji o smyslu diskuse na toto téma. Nicméně poslal jsem Vám toto mé stanovisko, proto jsem připraven si od Vás přečíst odpověď a argumentaci. Chápu ovšem, že nemusíte mít času nazbyt a proto nebudu případné mlčení interpretovat jako nezájem nebo aroganci z Vaší strany.
Se zdvořilým pozdravem Daniel Sterzik
DRUHÝ DOPIS, 02.11.2011 (10:36)
Od: Marek Zikmund <zikmund.marek@quick.cz>
Předmět: RE: Ctirad Mašín
Datum: 02.11.2011 10:36:53
Vážený pane Sterziku,
kázání, o něž jsem byl požádán, jsem nepsal proto, aby s tím každý souhlasil. Vyjádřil jsem v něm (v nutné zkratce) své přesvědčení a především svou vděčnost těm, kdo se vzepřeli brutální diktatuře.
Píšete, že jde v mém případě o smýšlení protikřesťanské. Je to silné tvrzení a tak bych byl rád, kdybyste to alespoň doložil. Vycházíte z toho, že proti zlu nelze z hlediska křesťanské víry bojovat dalším zlem. Ano, apoštol Pavel píše: Přemáhejte zlo dobrem. To platí v našich osobních vztazích, v rodině, v církvi, ve společnosti. Ale jak reagovat na situaci, kdy se děje křivda někomu z bližních, neřkuli jedna skupina ve státě vede třídní boj (dalo by se říci občanskou válu) proti všem, kdo nejde s nimi? (Rodina Mašínových, a nejen ona, pocítila, jak se v obdobné situaci komunisté zachovali hrůzněji než nacisté.)
Mnozí tehdy šli s proudem, jiní se chovali konformně, byť s jiným přesvědčením (nesoudím je - nevím, jak bych se sám v takové situaci zachoval), někteří se postavili na odpor. Na odpor, který je dnes považován za legitimní a úctyhodný. Rezistence měla hodně podob, nemá smysl o tom tady psát. Skupina kolem bratří M. patřila k těm, kdo šli do odboje se zbraní v ruce. Ne, aby utekli, ne, aby si polepšili, ale se záměrem poškodit tehdejší režim.
Mrtví příslušníci SNB a milice rozhodně nebyli nevinní, všichni skládali přísahu věrnosti režimu a KSČ. Ostatně na těchto lidech režim stál, skrze ně ovládal celou společnost. To, že se odboj skupiny bratří Mašínů nepřiblížil okresní úrovni vyvrací skutečnost, že o jejich činnosti dvakrát jednalo tehdejší "politbyro". Předpokládám, že víte, oč šlo. Brojíte proti mašínovské horlivosti, kterou jste si ovšem notně přibarvil. Můžete doložit, že Mašínovi a další kolem nich dovolili sáhnou na život "komukoliv, kdo nebyl stejně horlivý jako Ctirad Mašín, kdo se třeba jen bál, kdo měl starost o svou rodinu, kdo nebyl dostatečně připraven, aby vzal zbraň a bojoval Mašínům po boku"? Váš rychlý odsudek vypovídá o tom, že jste se s danou kauzou a konkrétními lidmi dobře neseznámil, event. jste si z nich vytvořil karikaturu, do které se strefujete. Podobně vaše tvrzení, že CM statečný a čestný nebyl, a to snad jen proto, že neprovedl atentát na K. Gottwalda a jejich působení odneslo jen několik "pěšáků". O nich jsem se už zmínil. A jen podotýkám, že pouhé zapálení stohu slámy v majetku státního statku se trestalo mnohaletým žalářem, nezřídka i smrtí. A vy bohorovně tvrdíte, že v tom žádná odvaha nebyla. (Mimochodem: Krátce po skončení války r.1945 obdrželi Ctirad a Josef Mašínovi z rukou prezidenta Beneše medaili za chrabrost v protinacistickém odboji... Ve své rezistenci pokračovali i po roce 1948, ovlivněni odkazem jejich otce.)
Vy se zaštiťujete Kristovým příkladem. Tak bych Vás rád poprosil, abyste zkusil nahlížet na tuto odbojovou skupinu, jako i na kohokoliv jiného především podle jejich skutečných záměrů a motivací. Jinak Vám upřímně děkuji za reakci. Není to samozřejmé, že jsou lidé ochotni se vyjádřit k takové věci a ještě se podepsat.
Srdečně zdraví Marek Zikmund
TŘETÍ DOPIS, 02.11.2011 (12:39)
Original Message-----
From: Daniel Sterzik [mailto:daniel.sterzik@seznam.cz]
Sent: Wednesday, November 02, 2011 12:39 PM
To: Marek Zikmund
Subject: RE: Ctirad Mašín
>
Vážený pane Zikmunde,
rád odpovím na otázky, které jste ve své odpovědi vznesl:
1.
Na začátku je třeba říci, že mezi postiženými při mašínovském odboji nebyli výhradně jenom příslušníci milice a SNB. Bohužel se na "špatné místo a špatnou dobu" přimotal i hasič a účetní. Předpokládám, že jejich počínání nemělo žádnou souvislost s politickou situací. Jeden se snažil hasit hořící stoh a neřešil, zda byl zapálen v důsledku odboje, či nešťastnou náhodou a druhý vezl výplatu za kterou měl hmotnou odpovědnost. Ani jeden z nich nebyl policajtem nebo příslušníkem režimní exekutivy. V žádném veřejném rozhovoru s Mašíny jsem nikdy nezaslechl vyjádření lítosti nad smrtí těchto civilistů a to je první bod, který mě zarazil a který mě také kdysi donutil se celou věcí zabývat a pokusit se jí pochopit. Nebo snad můžeme hasiče a účetního také považovat za muže v uniformách a tedy příslušníky státní moci? To by bylo velmi silné prohlášení.
Jestliže však pro Mašíny (a podle Vašeho kázání i pro Vás) byli legitimními cíly, nedivte se pak, že se podobného stanovení legitimity obávám. Snadno je možné tuto legitimitu rozšířit vlastně na kohokoliv, kdo nestojí se zbraní v ruce vedle Mašínů. Režim nestál pouze na milicionářích, ale především na těch, co normálně chodili do práce a neflákali výrobu. Tím také odpovídám na Vaši připomínku ohledně přibarvené horlivosti. Nepřijde mi nijak přibarvená, když celé skupině dovolovala střílet na hasiče a nelitovat účetního zabitého při přestřelce.
Stejně tak mi nepřijde nijak rovné, odvážné a čestné, popraví-li voják svého zajatce - nota bene muže v uniformě, na kterého se vztahují Ženevské konvence (na základě těchto konvencí také stále platí zatykač). Samozřejmě chápu, že válka je věc brutální, ošklivá a dějí se při ní podobná zvěrstva, ale to je spíš důvod, aby války nebyly, a ne, aby taková zvěrstva byla omlouvána. A když už se stanou, chtělo by to alespoň lítost a omluvu, která se v případě Mašínů nekonala. Nedivte se tedy, že i toto mi přijde poměrně děsivé, protože opět to ukazuje na to, že nepřítelem byl Mašínům v podstatě každý, koho nějakým způsobem ztotožnili s režimem. Pro toto ztotožnění neměli jasně určené měřítko, ani manifest, ani nic jiného. Režimním představitelem se vlivem okolností snadno mohl stát hasič a účetní a obávám se, že při jiných okolnostech to mohl být celkem kdokoliv další.
2.
Máte pravdu, že reagovat na situaci, kdy se druhým děje křivda pomocí dobra je poněkud problematické. Ale když už tedy musím reagovat zlem, abych jiné zlo pokud možno odvrátil, mělo by to být tedy alespoň smysluplné. Dokonce i současné české právo připouští obranu druhého před násilím, ale dává tam onu důležitou vsuvku (která odděluje civilizovanost od barbarství) že použité násilí nesmí být větší než ono násilí, proti kterému se bráníme. Říká se tomu přiměřenost obrany. Jedním z rysů této přiměřenosti je to, že je zaměřena proti skutečnému okamžitému a jasnému nebezpečí a není možné ji zaměňovat s bojem proti násilí režimního útlaku. Není možné popravovat obyčejné vojáky za rozkazy důstojníků a není možné popravovat civilisty za to, že smýšlejí prorežimně.
Mašínovský odboj tato omezení překročil, protože odboj proti režimu nevedl na úrovni režimních prominentů, ani vojenských důstojníků. Naopak byl veden proti obyčejným vojákům protistrany, kteří navíc Mašíny nijak neohrožovali a nepronásledovali. Ani jedna z mašínovských akcí v Československu nebyla zahájena za podmínek vlastního ohrožení. Ani jednu z akcí nezahájila protistrana a jejich provedení je dodnes za hranicí i současného práva.
3.
Činy Mašínovské skupiny tedy obsahují kontroverzní prvky. Jednak je to střelba na civilisty a jednak poprava zajatce. Dále pak použili peníze ukořistěné pro vojenské účely na své soukromé obohacení formou nákupu nábytku a dobudování domovního vodovodu, čímž se minimálně dopustili defraudace. Tyto kontroverze nebyly nikdy vysvětleny a nikdy nebyla vytvořena expertní skupina, která by se pokusila o nezávislé vyhodnocení (na rozdíl od Německa, kde expertní skupina došla k názoru, že zatykač je stále platný a jednání bratří Mašínů je trestné). Nebo se snad domníváte, že ona poprava, střelba či zakoupení gauče a stavba vodovodu z vojenských peněz byla v pořádku?
4.
Bratři Mašínové obdrželi z rukou prezidenta Beneše stejné vyznamenání, které obdrželo mnoho set dalších odbojářů, z nichž velká většina vlastnila stranickou legitimaci KSČ. Nechci tím říci, že si ho snad nezasloužili, ale chci říci, že se dávalo na všechny strany a to třeba za to, že si železničář zapisoval vojenské vlaky. Ano i za to byla za Protektorátu okamžitá poprava. Proto nevidím souvislost mezi vyznamenáním od prezidenta Beneše a charakterem bratří Mašínů. To bych pak podobný charakter musel přiznat i většině pozdějších špiček KSČ.
5.
Na činnost Mašínovské skupiny nemůže nikdo pohlížet podle jejich skutečných záměrů, protože tyto skutečné záměry nikdo nezná. Můžeme jejich záměry jen odhadovat podle jejich vlastních výpovědí a výpovědí několika svědků. Jediné další, co nám pro jejich hodnocení zbývá, jsou jejich skutky. Nemohu hodnotit, co se Mašínům v té době honilo v hlavě a proto ani nemohu hodnotit jejich skutečné záměry, které neznám. V jejich skupině jsem nebyl. Nevím, jak moc vážně svůj odboj tehdy mysleli, nevím, jak moc upřímně chtěli svrhnout komunismus. Nevíte to ani vy, dost možná, že dnes už to nevědí ani oni. Skutečně to vyjde najevo až na Božím soudu.
Nevím, co bylo příčinou, že se rozhodli k popravě zajatce. Byl to strach? Vojenský kalkul? Jaký důvod měli, pro střelbu do hasičů? Byl to pokus o skutečné podkopání hospodářství nebo jen nedomyšlená horlivost? Nejsnáze se asi dá pochopit zabití pokladníka Rošického, kde se strhla přestřelka. Ale jaký důvod měli k tomu, aby odbojové peníze defraudovali na osobní účely? Odpočinek? Vědomí oprávněné kořisti?
A konečně, proč se nikdy nepokusili o skutečný politický atentát alespoň na té úrovni okresu? Jednat se o nich mohlo klidně v Berlíně, ale ani jediný okresní tajemník (a to bývali většinou pěkní gauneři) nebyl ohrožen. Nebo proboha alespoň nějakého důstojníka. Nebo snad za jejich odbojářský úspěch považujete že o nich jednalo politbyro? Stejně tak jednalo politbyro třeba v případě Olgy Hepnarové, která ovšem s odbojem neměla nic společného. A ještě déle a mnohem náročněji jednalo politbyro kvůli pokusu o emigraci Karla Gotta. Z tohoto hlediska se "kvalita" oboje měřit nedá.
Kvalita odboje se musí měřit vojensky, protože jde o vojenskou operaci a jde při ní o vojenské výsledky a také o vojenské i civilní ztráty. Výsledky nebyly žádné, ztráty pak nemalé. Nebylo nutné zvyšovat úroveň ochrany prominentů režimu. Nebylo nutné zvyšovat úroveň ochrany důstojníků. Nebylo nutné nasadit jedinou mimořádnou zpravodajskou skupinu. Nebyl zachráněn ani jediný protirežimní prominent. Nebyla získána žádná hodnotná zpravodajská informace. Nebylo podkopáno hospodářství, nebyla podkopána infrastruktura, nebyla navázána spolupráce s žádnou zahraniční nebo domácí odbojovou buňkou nebo agenturou. Nebyla šířena žádná protirežimní propaganda, nebyly narušeny žádné zdroje.
Jestliže je jediným úspěchem mašínovského odboje to, že o nich jednalo politbyro, pak je to úspěch velmi velmi malý, ale oběti, díky kterým byl dosažen, jsou poměrně dosti vysoké. Životem či zdravím zaplatili vojáci na obou stranách a k tomu ještě i civilisté a ještě za velmi kontroverzních okolností. Paradoxně k naší svobodě mnohem víc přispěli nenásilní disidenti, chartisté a emigranti, než vojáci provádějící odboj se zbraní v ruce. Já bratry Mašíny neodsuzuji a nepřeji jim nic špatného. To ale nic nemění na tom, že k jejich pojetí odboje mám mnoho výhrad a to po stránce lidské, politické i vojenské. Důvody jsem uvedl.
Nedokážu v jejich jednání vidět pouze to pozitivní, co jste vyzdvihl a dal za vzor. Vidím v tom i tu druhou stranu mince. Mám proto dojem, že člověk může být nejen horlivý, ale i příliš horlivý a obávám se, že taková horlivost pak dovolí člověku dělat věci, které jsou za hranicí lidskosti. A prostě Mašínovský odboj, to nebyla přiměřená obrana demokratických hodnot. Byla to spíše svatá válka, která nemohla dopadnout jinak. A každá svatá válka, ať už ve jménu Krista, demokracie, či svobody bude vždy kontroverzní a dojde v ní k mnoha ukrutnostem a nespravedlnostem. A proto nemohu Mašínovské jednání přijmout jako vzor.
S pozdravem Daniel Sterzik
ČTVRTÝ DOPIS, 03.11.2011 (10:18)
------------ Původní zpráva ------------
Od: Marek Zikmund <zikmund.marek@quick.cz>
Předmět: RE: Ctirad Mašín
Datum: 03.11.2011 10:18:36
Vážený pane Sterziku,
Mašínové nevedli válku a už vůbec ne svatou - válku může rozpoutat a vést pouze ten, kdo má moc. A moc byla tehdy koncentrována pouze na jedné straně. Její zneužití od samého počátku vlády komunistické strany zpochybnilo legitimitu režimu.
A nejen legitimitu. Existuje právní výklad o nelegálnosti KSČ od počátku samotného převzetí moci (rozepisovat se o tom teď nebudu). Taktéž nebudu popisovat, jak hrubě až brutálně komunistická vláda porušovala lidská práva a občanské svobody, ke kterým se zavázala přijetím Všeobecné deklarace lidských práv z prosince 1948. (V preambuli tohoto dokumentu stojí: "Je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku.")
Jelikož vládní moc zabránila změnit vládu legální cestou, pak alternativou pro vyjádření názoru byl odpor a odboj. Včetně aktivního odboje, formou sabotáží a ozbrojených akcí. Ostatně některým skupinám obyvatel určeným k likvidaci nic jiného nezbývalo, než si vybrat: buď se nechat pronásledovat, zavírat, mučit, anebo se bránit všemi dostupnými prostředky.
Zabili přitom "nevinné"? Zabili, aby nebyli zabiti. Kdyby strážmistr Honzátko přežil, pravděpodobně by nepřežili Mašínové a jejich druzi. Dopadli by jako většina těch, kdo šli do podobného zápasu.
Známe je jako mučedníky tehdejšího režimu a nutno dodat, že většinu z nich ani neznáme. Bratři Mašínové s Milanem Paumerem schytávají výčitky a výhrůžky snad i jen proto, že přežili. Jde-li někdo do takového zápasu či boje, tak si dost dobře nemůže zjišťovat, kdo je kdo na druhé straně. A ono je to skutečně jedno, zda je jím Petr či Pavel, vojín nebo plukovník. I ten hasič byl u SNB, tedy v žádném případě nešlo o odboj proti obyčejný lidem.
Víte, mně přijde poukazování na oběti odboje a na to, jakými byli hodnými lidmi a za nic nemohli, za matoucí a scestné. Scestné v tom smyslu, že to odvádí pozornost od podstatného - totiž že vrazi a zločinci byli na straně komunistického režimu, který vraždil, zotročoval v koncentračních táborech, deportoval rodiny nepohodlných kulaků atd. Opravdu si myslíte, že Mašínové v této situaci použili násilí neúměrně velké? Ve skutečnosti bylo takového odporu a odboje příliš málo. A teď, po letech, špatné svědomí většiny společnosti se vybíjí na těch, kdo odvahu postavit se zlu našli.
Nenapsal jsem, že považuji za úspěch, jednalo-li o nich politbyro. Jen jsem to zmínil, abych vyvrátil vaše tvrzení, že odboj Mašínů byl bezvýznamný. Poznámka o K. Gottovi je zajímavá - jistě to nebyl zpěvák okresního formátu a proto se o něm jednalo na této úrovni. To jen potvrzuje, co jsem k tomu napsal.
Píšete, že skutečné záměry Mašínů nikdo nezná. Sám nemám ten dojem. Z jejich vlastního svědectví a další literatury lze snadno jejich motivy a záměry vyčíst: poškození režimu, v případě povstání jeho odstranění a zavedení demokracie. Ale samozřejmě vše lze zkarikovat. Mohlo by se jim vyčíst jejich naivita, že se národ pozvedne za nimi. Leč za svým cílem šli důsledně. Když poznali, že doma sami neuspějí, rozhodli se odejít na Západ a vstoupit do americké armády, aby v její uniformě navázali na svůj boj a dokončili jej. Vstup do armády se jim podařil, na osvobození Československa však museli zapomenout.
Podle Vás kvalita vojenského odboje se musí měřit vojensky. Podle dosažených výsledků a utrpěných ztrát. Tak to bychom mohli úplně odepsat i druhý, protinacistický odboj. Jakými výsledky by se mohli prokázat tehdejší odbojáři? Snad jedním - zabitím Heydricha. Ale zase ty strašné ztráty... Kvůli tomu ale nebudeme zpochybňovat oprávněnost a hrdinství odbojových aktivit. V této souvislosti se mi líbí postřeh (nenásilného disidenta a signatáře Ch77) Pavla Kohouta: "České republice by ... slušelo, kdyby bez čekání uznala, že oba Mašínovi, Milan Paumer i jejich popravení kamarádi byli spolubojovníky všech statečných, kteří ode dne, kdy Československo obsadila německá armáda, až do dne, kdy je opustila armáda ruská, vedli zápas o svobodu a demokracii, jaký mnoho spoluobčanů raději vzdalo a teď se, krom toho, že je soudí, chlubí, jak porazili totalitu svým mlčením. A politickým kapitálem, který z atentátu na Heydricha "vytloukla" Benešova exilová vláda, milí dobrolidé, bylo oduznání mnichovského diktátu, obnova Československa a návrat odtržených území!!" Snad poznáváte, k čemu PK míří: Odboj, který vedli bratři Mašínové se svými druhy je takovým politickým, či spíše morálním kapitálem, který je vložen do naší národní paměti. Díky tomuto kapitálu víme, že jsou věci, pro které stojí za to trpět i bojovat - a že jsou zde lidé, na které můžeme být hrdí.
Zdraví Marek Zikmund
PÁTÝ DOPIS, 03.11.2011 (19:09)
-----Original Message-----
From: Daniel Sterzik [mailto:daniel.sterzik@seznam.cz]
Sent: Thursday, November 03, 2011 7:09 PM
To: Marek Zikmund
Subject: RE: Ctirad Mašín
Zdravím Vás.
Myslím, že začnu odzadu ... jakými výsledky se dá měřit protinacistický odboj. Politický výsledek atentátu na Heydricha jste zmínil. Ale skutečně, byl-li by to jediný výsledek, možná by stálo za úvahu, zda to ospravedlňuje oběti. Ale to nebyl jediný výsledek. Díky zpravodajské odbojové činnosti byla k dispozici většina informací o zásobách německé moci, díky tomu na našem území nevypukl po osvobození hladomor. Díky informacím bylo zachyceno mnoho tajných a speciálních dodávek. Díky odboji zkolabovala v posledních dnech železniční síť - páteř tehdejší dopravy. Díky odboji byla poměrně rychle dohledána většina válečných zločinců na našem území. Díky odbojovým buňkám byla ihned na začátku povstání k dispozici národní rada, byli k dispozici lidé do čel většiny úřadů a institucí. Díky těmto lidem bylo možné prakticky ihned navázat na předválečnou výrobu. Díky odboji se podařilo ihned po válce znovu nastartovat fungující zdravotnictví a zvládnout většinu epidemií válečných chorob.
Díky odboji byly k dispozici příští základy pro armádu, zásobování energií, byly k dispozici předem připravené plány a bylo možné takřka ihned zahájit koordinovanou a smysluplnou činnost. Je jen smutným faktem, že nejsilnější odboj u nás prováděli komunisté a tak hned po válce měli k dispozici většinu lokální a velkou část stání moci.
Ale aby takový odboj byl úspěšný, bylo nutno splnit některá kritéria, která všechna představovala mnohonásobně větší riziko, než to, které podstupovali bratři Mašínové. Bylo třeba navázat kontakt se zahraničním odbojem. Bylo třeba navazovat kontakty uvnitř, vytvářet spojky, informační kanály, bylo třeba bojovat proti zrádcům ve vlastních řadách. Bylo třeba verbovat další členy odboje, tito odbojáři ve jménu vlasti skutečně ohromně riskovali a velká část z nich toto riziko zaplatila životem. Ale výsledek byl smysluplný a nakonec vedl k úspěšnému přechodu k míru. Ve stejné době kupříkladu v Polsku vraždili židy vracející se z koncentráků a za každou nemocnicí byly jámy pro pohřbívání pacientů, pro které nebyly léky. O detailech netřeba se rozepisovat, ale například odboj před Němci utajil výrobu českého penicilínu, který pak mohl být ihned po válce distribuován v dostatečném množství .... Odboj významně přispěl k úsilí jak americké, tak ruské armády při osvobozování.
Toto všechno postrádám právě u bratří Mašínů a proto se zdráhám pojmenovávat jejich činnost skutečně odbojem. V praxi oni nenavazovali kontakty, ani se nepokoušeli. Neměli smysluplný plán, neverbovali další lidi do odboje. Nepřijímali žádné zahraniční ani domácí rozkazy, nevytvořili žádnou odbojovou radu, nevydali žádný manifest, ani se neřídili žádnými definovanými směrnicemi. Minimalizovali své riziko .... ale to je přece úkol vojáka - riskovat. Je úkolem vojáka počítat s tím, že může být zabit. A přenášet toto riziko na zajatce, nebo civilistu, to je minimálně vojenský prohřešek dodnes přísně trestaný. Není přípustné popravit zajatce, protože představuje bezpečnostní riziko. Je to nevojenské a nečestné. Nota bene, když si uvědomím amatérismus přepadajících, kteří si nemaskovali obličej, tak je jejich prohřešek s popravou o to větší.
Stejně tak nemohli Mašínové tušit, kdo vlastně přijede hasit zapálené stohy. Pochybuji, že vedli palbu cíleně pouze na příslušníky SNB. Vedli prostě palbu na prvního, kdo se objevil blízko. Nevěděli o něm, co je zač a místo příslušníka SNB to klidně mohl být můj prastrýc, který byl také hasičem, k tomu křesťan a nestraník.
To je ten druhý důvod, proč je pro mě těžké pochopit mašínovský odboj.
A do třetice: Jsem-li vojákem v odboji, pak musím provádět odboj nezištně a ne se na něm obohacovat. Když už kvůli získání odbojových peněz zemřel civilista, je přímo hrubé vůči jeho památce koupit za tyto peníze získané za prolitou krev nějaký nábytek nebo stavět vodovod. Ostatně nákup nábytku a stavba vodovodu nesvědčí právě o úmyslu opustit republiku a nebo provádět další odboj, ale to je samozřejmě sporné a nedoložitelné.
Správný voják se tak prostě nechová a to ani když je mu boj vnucen protistranou. A zrůdnost režimu nedovoluje postupovat proti němu stejně zrůdně. A nečestnost protivníka vám nedává morální právo zacházet s ním stejně.
Víte, neříkám, že Mašínové neměli na odboj právo. Uznávám i tu vámi zmíněnou podstatnou věc, že vrazi a zločinci byli na té druhé straně. Ano byli to arcivrazi, arcilotři a bojovat proti nim bylo morálně oprávněné. Tuto "zásadní věc" nijak nepopírám ani nezlehčuji. Ale nerad bych, aby se kvůli té zásadní věci zapomnělo na ty věci podružné. Neumím se ztotožnit s tím, aby se kterékoliv oběti kterékoliv války odbývaly mávnutím ruky. Vůči těm obětem je to kruté a nespravedlivé. I oni by měli mít čas na nápravu, čas na pochopení a vůbec měli by mít právo minimálně na soucit. A nejvíc od svých protivníků.
Jako křesťan nemohu připustit, že existují oprávněné nebo spravedlivé oběti. A jako chlap a voják se nedokážu ztotožnit s tím, abych pro svoji bezpečnost a svůj život vojáka obětoval život zajatce. Správný voják zná i úctu k nepříteli.
Nepopírám právo Mašínů na odboj, ale nehodlám zavírat oči před způsobem, jakým to dělali. Úroveň jejich odboje nijak nepřevýšila úroveň jejich protivníků. Krutost za krutost - to není přinášení civilizace a demokratických hodnot. Ze stejného důvodu dnes morálně prohráváme v Afghánistánu nebo Iráku ... Ne pro morální právo zbavit svět diktátora, ale pro chyby a krutosti při tom praktickém provádění.
Stejně tak byl prohraný i boj Mašínů. Ne pro jejich morální právo na odboj třeba i se zbraní v ruce, ale pro ty zcela zbytečné krutosti. Žádná nutnost je nenutila přepadnout stanici, žádná nutnost je nenutila zapálit stohy a žádná nutnost je nenutila pak střílet po hasičích. Stejně tak je nic nenutilo zpronevěřit získané peníze. Možná jsou to podružnosti v morálním právu, ale právě tyto podružnosti, myslím si, rozhodují, jak je pak celé to morální právo vnímáno.
A jestliže kážete o jejich morálním právu, odhodlání a horlivosti postavit se na odpor, pak by mělo zaznít i to, že ten odpor nebyl zadarmo, že byl lemován krví, že se při něm staly věci, které se stát neměly. A hlavně - jako koruna by měla zaznít ona lítost nad zmařenými životy.
Příklad Mašínů není jako příklad Old Shaterhanda, nebo Mirka Dušína, který byl vždy bez chyby. Jejich příklad je příklad skutečný a jako takový je nedokonalý. A aby takový příklad mohl být skutečně dobře uchopen, je třeba, aby v něm zaznělo i to druhé. Glorifikovat jednu stranu mince a druhou odbývat, to většinou znamená se chytit do pasti a pravda bývá jistá jen tehdy, když jí neschází jedna půlka.
Tolik k postoji ...
A teď ještě jednou k násilí ... Ptáte se, jak přiměřené bylo násilí, když protistrana používala nesrovnatelně větší. Skutečně, budeme-li porovnávat násilí režimu a násilí Mašínů, pak je to mašínovské zcela zanedbatelné. Ale porovnávat násilí jedněch proti druhému, to je zcela zcestné. Násilí nemá legitimitu proto, protože existuje druhé a ještě větší. Násilí není morálně oprávněné, protože jiný používá ještě horší násilí. To už myslím není jen nekřesťanské, ale i přímo nelidské. Násilí může mít legitimitu jen svými výsledky. Je jistě legitimní vyrazit zuby násilníkovi, který se pokouší zatáhnout do křoví nějaké děvče. Ale jen tehdy, když to děvče pustí a sám uteče. Je zcela hloupé udělat totéž, když měří dva metry a váží 150 kg., když ho to jen vyprovokuje k násilí ještě většímu. To už pak není oprávněné násilí a oprávněná obrana. To už je prostě jenom zbrklost a neuváženost.
Násilí způsobené atentátem na Heydricha má legitimitu právě svým politickým výsledkem, byť je to hodně bolestivé a to tak, že si to každoročně připomínáme v Lidicích. A každoročně tam řečníme, že jejich smrt nebyla marná. Mašínovské násilí není velké v porovnání s násilím režimu, je zanedbatelně malé. Ale násilí Mašínů v porovnání s výsledky odboje je o dost větší, než muselo být. To jsou ty kontroverze jejich případu. Násilí, které nic nepřineslo. Smrt Rošického, Honzátka a dalších byla smrt zcela zbytečná a jejich rodinám to přineslo zcela zbytečné trauma a problémy. Na konci jejich boje nebylo nic. Ani vzepětí dalšího odboje, ani vzpomínka na chrabré hrdiny, nic. Nebyla povolána jediná divize, nebyla povolána jediná zpravodajská skupina, všechna opatření přijímal režim na úrovni okresu. Ani jediný hlídač nepřibyl u Hradu a myslím, že všichni režimní papaláši měli stejně klidné spaní a nebáli se, že by je mohl někdo odstřelit. Mašínové se nakonec dostali za hranice a tím to všechno skončilo. Jen trpká pachuť zbytečných mrtvých. A stejně trpká pachuť zbytečných mrtvých a popravených z Mašínovské skupiny.
S pozdravem Daniel Sterzik
ŠESTÝ DOPIS, 22.11.2011
"Marek Zikmund" <zikmund.marek@quick.cz> Datum: 22.11.2011 15:06
Komu: "'Daniel Sterzik'" <daniel.sterzik@seznam.cz>
Ozývám se po delší pauze, kdy jsem byl zavalen povinnostmi a několik dnů jsem byl mimo domov.
Také začnu odzadu. Píšete, že poté, co se Mašínovi dostali za hranice, vše skončilo. To se mně nezdá, vždyť z hlediska úsilí StB, dostat bratry Mašínovy a Milana Paumera do Československa a postavit před soud, případně se jich "zbavit" prostřednictvím vysílaných agentů, svědčí o tom, že až do šedesátých let byli považování za úhlavní nepřátele z řad bývalých čs občanů v zahraničí. To dokládá i sledování jejich sestry, Zdeny, a v neposlední řadě způsob, jak se režim pomstil na jejich matce a rodinách členů jejich skupiny. Opatření režimu se podobalo menší "heydrichiádě" a podle toho můžeme posoudit skutečný dopad činnosti této odbojové skupiny na základy moci. Tato moc, alespoň v prvních "zakladatelských" letech, stála z jedné strany na násilí a z druhé na strachu - a kdokoliv prolomil toto schéma a ukázal, že se nebojí, ba dokonce že se státní moci dokáže aktivně postavit, otřásl jejími základy. A tak díky těmto lidem máme dnes na koho vzpomínat s hrdostí.
Zatáhnul-li násilník dva metry vysoký vážící 150 kg nějaké děvče do křoví, co by se mělo podniknout? Zasáhnout, třebaže sami takovými parametry nedisponujeme? Projít kolem a nevšímat si? Zavolat o pomoc? Skupina bratří Mašínů zkombinovala první a třetí variantu. Rozpoznali, že je nutné něco podniknout, byli k tomu ochotni a připraveni. A očekávali, že se další přidají. V té době byly tyto úvahy rozšířené, mělo se za to, že režim dlouho nevydrží a lidé vyjdou proti němu. Mnozí čekali na signál, na takový zásah, který dá do pohybu lavinu. Teď nám to přijde příliš fantastické či idealistické, ale takové očekávání tady skutečně bylo. Toto mám na zřeteli při posuzování jednotlivých činů skupiny. Šli po zbraních, aby se připravili, až vypukne povstání.
K témuž účelu měly sloužit peníze, kterých se zmocnili. Pravda, část z nich padla na výpomoc rodině ožebračené poúnorovým režimem. Švédovi byli vyhnáni z vlastního domu, poté bydleli všichni čtyři v jedné místnosti u rodičů. Václav Švéda byl vyhazován z práce z důvodu, že jde o "kulaka". Proto jim skupina půjčila menší část peněz na pohovku, židle a ohřívač vody. Toto byla jediná "soukromá" investice. Aby peníze skutečně šly na odbojovou činnost, byly uloženy u nejstaršího člena skupiny, Ctibora Nováka, který se sám akcí neúčastnil. Kdo potřebuje záminku k odsudku, snadno ji zde najde.
Už tehdejší režim vyhlásil, že si členové skupiny rozdělili peníze mezi sebe, aby z nich udělal pouhé kriminálníky. Ve skutečnosti a v kontextu činnosti odbojové skupiny šlo o legitimní formu sabotáže. Způsoby, které dnes mnozí pranýřují, vnutila svým odpůrcům komunistická strana, když nepřipustila jakýkoliv svobodný projev nesouhlasu. Šlo o odboj, jehož cílem bylo svržení diktatury a návrat demokratických poměrů. Do toho Mašínové a jejich druzi šli, za to riskovali prakticky vše.
Máte pravdu v tom, že na souřadnicích moci se nezměnilo vůbec nic. Režim si jel dál ve svých kolejích, a to mnohem déle než režim protektorátní za války. I druhý odboj zásadně nic nezměnil na tehdejší situaci, jen vyostřil reakci gestapa. (Je otázka, co více napomohlo k poválečné stabilizaci, zda výsledky odboje, nebo relativně klidný život v Protektorátu a skutečnost, že země nebyla poničená frontou.) Až po válce se mohlo navázat na odbojovou činnost, i když jen nesměle, až nakonec i domácí odboj měl zůstat v zapomnění, aby nebyly umenšeny zásluhy Rudé armády. V každém případě k porážce nacismu vedly především vnější okolnosti, zatímco k rozkladu komunismu nepoměrně víc přispěl vnitřní, domácí odpor. Byť se do něj zapojilo jen nepatrné procento občanů. A o to víc bychom si jich měli vážit.
Četl jsem, s jakým nadšením reagovali na zdařilý útěk Mašínů muklové internovaní dlouhá léta v lágrech. Přece jenom se někomu podařilo zaútočit na režim a nenechat se chytit.
Píšete, že pro skutečný odboj by bylo zapotřebí se spojit se zahraničím, navázat kontakty s dalšími domácími skupinami atd. Dělat paralelu mezi 2. a 3. odbojem v tomto smyslu není možné. To by pak jakýkoliv pokus netrval déle než týden, jak o tom svědčí úspěšná infiltrace StB do mnoha obdobných uskupení. Situace, v níž protikomunistický odboj pracoval, byla složitější než pozice prvního a druhého odboje. Tehdy existoval cizí a jasně vymezený nepřítel. Protikomunistický odboj měl rysy občanské války, neboť protivníky byli příslušníci vlastního národa, stojící na straně totalitní moci. A jestli mašínovci jednali amatérsky? Byli to kluci kolem dvaceti let, kteří byli vrženi bez jakékoliv přípravy (pominu-li kratší výcvik Ctiradův) do situace, kterou analyzovali jako zločinnou vůči společnosti, a jednali podle své intuice a v neposlední řadě podle odkazu jejich otce.
V žádném případě to nebyli vojáci. To už by bylo více na místě označení diverzanti, ale i to není přesné - nešlo jim pouze o rozvrat. Byli to odbojáři a dost dobře nevím, co by dělali se zajatci. V nevyhnutelných případech museli zabít, aby nebyli zabiti. To je zákon boje, který zahájil někdo úplně jiný a oni na něj odpověděli.
Píšete, že žádná nutnost je nepřinutila zapálit stohy, přepadnout policejní stanici atd. Samozřejmě je nic nenutilo. Pokud by jim šlo jen o ně samotné, tak by si jistě našli nějaký klidný způsob života, anebo by se hned pokusili o přechod za hranice. Ale tady stále narážíme na hlavní motiv, pro který se rozhodli pro odboj - svržení diktatury a obnovení demokracie. Do tohoto úsilí vložili vše, co měli, svou existenci. A jestliže je dnes část veřejnosti označuje za vrahy a teroristy, nedivím se jejich rozhodnutí nevrátit se sem. Do toho také patří rozkradení rodinného majetku, bez sebemenší snahy jej alespoň z části nahradit.
Nemohu s Vámi souhlasit v tom, že legitimita použitého násilí se odvíjí od výsledků. To bychom nutně dělali ze sebe chytré až ex post, když už jsou výsledky na stole. Tehdy, v letech 1951-3 nikdo nevěděl, že tu bude tento režim celých čtyřicet let. A jsem přesvědčen, že i kdyby to M. věděli, šli by do boje stejně. Podobně jako jejich otec. Legitimita ozbrojeného boje je spojena s nelegitimitou protivníka a s cílem, pro který je tento boj veden. I díky této skupině zákon o protiprávnosti komunistického režimu není pouhým alibistickým vyrovnáním s minulostí, ale je možné si za oprávněný a úcty hodný odpor (odboj) dosadit konkrétní tváře.
Zdraví Marek Zikmund