www.janzenodus.cz rubrika vi - Archiválie Charta 77 a Konfederace politických vězňů
Charta 77 a Konfederace politických vězňů
Přednesl jsem 16. března 2006 v Praze v Břevnovském klášteře na konferenci na téma „Zločiny komunismu – pohled křesťanských církví a paralely k současnému vývoji ve společnosti“. Pořádala Křesťanská a demokratická unie – Čs. strana lidová a Konfederace politických vězňů.
Můj projev byl uveřejněn (pod nadpisem: Jan Zeno Dus, evangelický farář) téhož roku v sborníku z konference, vydaném Maticí cyrilometodějskou s. r. o., Olomouc 2006, ISBN 80-7266-235-X, a sice na str. 23-26. Po dvanácti letech konečně proslov zavěšuji (v lednu 2019) na svou webovou stránku:
Začnu problémem dodnes palčivým, totiž vztahem mezi signatáři Charty 77, která se na začátku r. 1990 sama rozpustila, a politickými vězni z padesátých let, členy Konfederace politických vězňů.
Zakladatelům Charty se vytýká, že mezi sebe vůbec pustili bývalé členy KSČ. Ale co Churchill, který se proti příliš silnému Hitlerovi spojil se samotným zločinným Stalinem! (Dodnes mu to nikdo rozumný nemá za zlé.) Natož Havel a Patočka, když začínali svůj veřejný zápas s drtivou početní přesilou vládnoucích komunistů, nemohli zabouchnout dveře své Charty před komunisty protistalinistickými, které KSČ ze sebe vyloučila (pokud ji neopustili sami). Některé z nich uvrhla zločinná KSČ už v letech před vznikem Charty na několik roků do vězení v odvetu za to, že usilovně odporovali domácím komunistům, kolaborujícím se sovětskými okupanty ze srpna 1968.
Nejvážnějších omylů se signatáři Charty, kteří nikdy nebyli v KSČ, dopustili vůči bývalým členům KSČ teprve v době, kdy už s nimi byli v Chartě.
Teprve dost nedávno jsem pochopil, že většinoví chartisté “nikdy komunističtí” (totiž ti, kteří nikdy nebyli členy KSČ) měli hned od r. 1977 obtěžovat menšinové chartisty s minulostí komunistickou (někdejší členy KSČ) následujícím apelem: Příteli v Chartě, že dnes veřejně vzdoruješ Brežněvovi a Husákovi, ještě nestačí. Něco důležitého Ti stále ještě chybí: Aspoň uvnitř Charty bys konečně už měl vyslovit politování nad tím, že jsi kdysi uvěřil antidemokratovi Marxovi. Ze své původní pozice zřetelně komunistické bys měl konečně už přejít na pozici zřetelně antikomunistickou.
Chartisté se spolehlivou pamětí mi asi potvrdí, že nekomunističtí signatáři takto k bývalým členům KSČ v Chartě buď nemluvili vůbec, nebo jen výjimečně. Otázka je tak složitá, a hlavně chartisty dosud zanedbávaná a proto nevyjasněná, že mi nyní nezbývá než nechat stranou všechno vysvětlující upřesňování a omezit se na konstatování: Je škoda, že se bývalým členům KSČ neříkalo v Chartě aspoň důvěrně a aspoň občas (totiž častěji, pakli se jim to říkalo vůbec), že správný způsob rozchodu s mylnou a škodlivou komunistickou vírou je přejít k antikomunistům. (Samozřejmě k antikomunistům slušným. Antikomunistický je přece také Ku-Klux-Klan.) Dnes je správné nestydět se za označení (“nálepku”) antikomunisty, jako se slušní lidé v třicátých letech nestyděli za to, že platili za antinacisty.
Především zapomínali nekomunističtí chartisté říkat bývalým členům KSČ toto: A také je už naléhavě nutné, aby ses rozjel po Praze a po venkově za politickými vězni z padesátých let a pokorně je prosil, aby Ti odpustili, že už samotným svým členstvím v zločinné KSČ jsi spoluzavinil jejich mnohaleté věznění a vůbec všechno utrpení, které způsobila jim a jejich rodinám Tvá KSČ. A vůbec, jak je možné, žes nezačal propuštěné vězně komunistického režimu prosit o odpuštění už dávno Ty sám? Jak je možné, že Ti tu povinnost musím nyní připomínat já nekomunista?
Většina komunistů z Charty zůstala propuštěným vězňům z padesátých let takovou pokornou prosbu o odpuštění dlužna úplně. Nejhorší bylo, že tímto svým zanedbáním komunisté dalo by se říci “chartističtí” dál prohloubili i necitlivě oživili všechno někdejší bezpráví (a sice bezpráví kriminální, svévolné a kruté, bezpráví zcela na úrovni zločinného bezpráví nacistického), které na svých nesčetných bezbranných obětech spáchali v letech padesátých i později komunisté gottwaldovští. V tomto těžkém dluhu povinné omluvy žijí někteří chartističtí komunisté dodnes jakoby nic, s omračující samozřejmostí bolševiků stále ještě fanatických. Jako by si toho nesporného dluhu vůbec nebyli vědomi.
Ovšem Otka Bednářová, v mládí členka KSČ a později tvrdě persekvovaná signatářka Charty, si ten dluh uvědomovala. Zbavovala se ho tak dlouho a tak poctivě, bez nadsázky trýznivě, až se ho zbavila příkladně a úplně. Dopis, který od ní dostali političtí vězni před osmi lety, v r. 1998, a který si pražská pobočka Konfederace tenkrát otiskla v svém měsíčníku, ten dopis zde nepřečtu (nevešel bych se do svých povolených deseti minut), ale přinesl jsem jeho osmdesát kopií. [Kopie jsem rozdal všechny.]
Velkou většinu chartistických komunistů usvědčuje dopis někdejší komunistky z nejzávažnějšího opomenutí, protože to, co Otka Bednářová napsala v r. 1998 (ale vytrvale to zveřejňovala už v době nesvobody), měli chartisté, kteří kdysi byli členy KSČ, politickým vězňům z padesátých let pokorně říkat také, jako ona. A to už během třinácti roků pronásledované Charty, v letech 1977 až 1989.
Ale když to komunističtí chartisté nedělali, my ostatní chartisté, kteří jsme nikdy v KSČ nebyli, jsme je k tomu měli vybízet a tlačit. Už tenkrát, už dlouho před listopadem 1989. Že by to bylo ke komunistům v Chartě nešetrné? Ale bylo by to šetrné k obětem komunistického teroru, a ti měli na šetrnost větší právo.
Ovšem to, co před listopadem 1989 nekomunističtí chartisté opomenuli říkat bývalým komunistům v Chartě důvěrně, samozřejmě jim po listopadu nemohli najednou začít říkat veřejně. Z ničeho nic na ně nemohli začít apelovat takto: Chcete-li platit za demokraty, prohlaste se vy všichni někdejší členové KSČ už konečně za antikomunisty! A poproste politické vězně z padesátých let o odpuštění, aspoň nyní, s obrovským zpožděním!
Protože takto nekomunističtí chartisté po listopadu 1989 hovořit nemohli a nehovořili, a protože, až na málo výjimek, takto nezačali hovořit dodnes: Také kvůli tomuto zanedbání chartistů je už po šestnáct let naše společenské a politické dění ochromeno a pokřiveno nedostatkem antikomunismu. Toho antikomunismu, který je dnes naléhavě potřebný a přímo nezbytný.
Diví se někdo, jak k tomu nešťastnému zanedbání chartistů vůbec mohlo dojít? Chartistů s minulostí komunistickou i s minulostí nekomunistickou? Ale vysvětlení je přece snadné a prosté. Také je už dávno známé. Obojí se stali obětmi starého bludu, který ještě i dnes je oblíbený a vlivný: Že komunismus, na rozdíl od nacismu, má prý jakési zdravé humanistické jádro, takže ti, kdo jednou věnovali komunistické myšlence víru, rozhodně prý se nemusejí stydět za nějakou zaslepenost. A rozhodně prý se nikomu nemusejí omlouvat. (Popřípadě: Rozhodně to prý nemají s omlouváním přehánět, na způsob paní Bednářové.)
Po připomínkách k minulosti se obraťme k přítomnosti. Za šestnáct roků od listopadu 1989 vykonali obrovský kus práce historici a dokumentaristé, přičemž výsledky jejich zkoumání potvrzují to, co před padesáti lety věděla jenom menšina: Že komunismus od doby, kdy se v první zemi chopil moci, tedy od ruské listopadové revoluce, z r. 1917, vůbec nebyl méně zločinný, ale jenom lživější a pokrytečtější než nacismus (lhal o “sociální spravedlnosti” drze, ale s neuvěřitelným úspěchem), takže komunismus je ve srovnání s nacismem ještě nebezpečnější a dlouhodobě ještě škodlivější. Proto antikomunistická skupina bratří Mašínů zasluhuje úctu a samozřejmě také vysoké státní vyznamenání. Proto antikomunista Vladimír Hučín rovněž zasluhuje úctu i podporu ve svém úsilí o očistu policie a justice od komunistů. A také senátoři Martin Mejstřík a Jaromír Štětina mají pravdu, když na škodlivost komunismu vytrvale upozorňují a když usilují o to, aby zákon č. 198 z r. 1993, totiž zákon o protiprávnosti komunistického režimu, byl dalšími státními zákony podpořen, tak aby jej policie a justiční aparát, i veškerá státní správa, musely respektovat v praxi. Oba senátoři mají nakročeno k úspěchu, i když odpor k jejich snaze bude tvrdý a patrně dlouhý a někdy i přechodně úspěšný.
Tato konference má podtitul Pohled křesťanských církví. Jsem evangelický farář, ale je pro mne ulehčením, že to na programu konference není o mně uvedeno. Musel bych zde totiž mluvit velmi kriticky o své církvi, které je protiantikomunismus žáků profesora Josefa L. Hromádky (totiž naivně nepoučitelné brojení proti antikomunismu) stále ještě bližší než odpor ke komunismu. Ačkoli odmítnutí komunismu, právě tak jako odmítnutí nacismu, je postoj jedině možný z hlediska morálního a také, dovoluji si připomenout, z hlediska křesťanského.
Jan Zeno Dus, 24. března 2006
15. 1. 2019: Titulem „Charta 77 a Konfederace politických vězňů“ opatřuji proslov z r. 2006 až nyní po třinácti letech, při zavěšení proslovu na webovou stránku. (Ovšem v souladu hned s prvními větami proslovu.)
24. 1. 2019: Opravuji v třetím odstavci: Charta 77 neukončila činnost v r. 1990, ale v listopadu 1992.